Epidemie ukazuje, jak jsme dobří v biotechnologiích. Je to velká příležitost pro budoucnost, nepromarněme ji

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Krize nepřináší jen zlé zprávy, obavy a depresi. Ukazuje také, co vše dokážeme a nutí nás k tomu, abychom dokázali ještě daleko více. Před deseti lety by bylo nemyslitelné tak rychle vyvinout přesné a účinné vakcíny. A epidemie ještě znásobí a urychlí pokrok našich znalostí a schopností v život zachraňujících vědách. V nich jsou Češi na světové špičce a toto je pro nás velká příležitost pro budoucnost.

Biochemie, chemická fyzika, molekulární biologie, genetika, nanotechnologie a navazující lékařské obory, to vše jsou dlouho parádní disciplíny české vědy. Během epidemie narážíme na krajany, kteří se podílejí na světovém výzkumu viru, na výrobě vakcín, doma vyvíjíme nanoroušky, nové testovací metody… Přitom jde o příslovečnou špičku ledovce. Za těmi, které nyní široká veřejnost „vidí a slyší“ díky tomu, že jejich práce přímo souvisí s potíráním aktuální hrozby, je hromada jiných, kteří se věnují jiným oblastem „life sciences“.

Nerad bych, aby tento text vyzněl jako přehlížení jiných vědních oborů. Například máme skvělé částicové fyziky. Jenomže ti většinou musejí za výzkumem do zahraničí, protože vyžaduje extrémně drahá zařízení. Zatímco v biovědách (s jistou mírou nadsázky) stačí mít jeden špičkový nástroj – lidský mozek. Antonín Holý dokázal dosáhnout řady světových objevů doslova na koleně. Jistě, jde o základní výzkum, ten aplikovaný je naopak extrémně drahý, a proto třeba vývoj léčiv je z velké části na obřích korporacích.

Nicméně i fakt, že ve vědách zabývajících se fyzikálně chemickými projevy života a nanostrukturami lze při dostatku píle a invence získat „hodně muziky za málo peněz“, vedl u nás k jejich bouřlivému rozvoji a je také velkým příslibem pro jejich komerční využití. V naší malé a na kapitál chudé zemi samozřejmě nemůžeme počítat s tím, že talentů se rovnou chopí velký byznys a dotáhne jejich nápady k finalizaci. Musí se zapojit a pomoci prozíravá vláda. Tedy, až ji budeme mít…

Až nějakému kabinetu konečně dojde, jaký poklad se skrývá v českých „life sciences“, měl by se soustředit zejména na tři priority: 1. změnit stereotypy ve společenském myšlení 2. přímo a daleko více podpořit perspektivní obory výzkumu 3. podílet se na vzniku investorského ekosystému, který poskytne venture kapitál na vývoj komerčních produktů. Máme možnost využít ohromný vědecký potenciál ke zlepšení kvality života a k jeho záchraně, ke zvýšení naší bezpečnosti a nezávislosti a rovněž k růstu ekonomiky.

Mnozí se diví, nechápou či přímo odmítají fakt, že vakcíny proti koronaviru byly vyvinuty tak bleskově. Veřejná debata a vůbec myšlení lidí totiž daleko zaostávají za vývojem vědy. Zejména pod vlivem sociálních sítí a takzvaných celebrit dokonce sklouzávají do časů, kdy se věřilo šarlatánům, mystikům, esoterikům a různým pomatencům. Součástí školské a PR politiky vlády musí být výchova ke kritickému myšlení a k hrdosti na českou vědu – nestačí skákat na počest hokejistů. Jinak ve světové konkurenci vyhyneme na blbost.

Dále je nutné okamžitě zastavit doslova stupidní a sebevražedné vyhazování peněz typu sto milionové dotace na linku na toastový chleba a minimálně zdvojnásobit veřejnou podporu vědy. Přičemž nejvíce peněz musí jít tam, kde jsme na světové špičce, nebo máme šanci dostat se do ní – což mě mrzí, ale my si nemůžeme dovolit plošné rovnostářské financování všech. Důležité je zároveň nastavit systém tak, aby nebránil růstu nových myšlenek, jež mohou otevřít perspektivní nové obory v budoucnu. Což ovšem není triviální.

Splnění prvních dvou bodů není snadné, respektive levné. Dosažení třetí mety je ještě obtížnější a dražší. Průmyslová a finanční síla jsou ultimátními zbraněmi v globální soutěži a co si budeme nalhávat, naše země není velkým hráčem. Nejen velikostí, ale i HDP na hlavu a inovačním potenciálem. Zdroje, jež můžeme mobilizovat, jsou relativně velmi skromné. Schopná vláda však nebude naříkat nad tím, že má málo, ale uvědomí si, kde se rodí ta ekonomická síla: ve vědě, výzkumu a vývoji. A dle toho bude jednat.

Někteří velcí podnikatelé sami od sebe investují své prostředky do vývoje, třeba právě i na poli medicíny a léků. Nicméně stát nebyl schopen za celých třicet let uvést do chodu systém „fondů budoucnosti“ po izraelském či skandinávském vzoru, jež by i s vládní pomocí investovaly do nových objevů a technologií. Spojené státy jsou zcela jiná kategorie, fondy venture kapitálu na tamním ohromném trhu fungují na čistě privátním principu, země naší velikosti musejí (minimálně na startu) propojit veřejné peníze se soukromými.

Proč je tak moc důležité najít maximum možných prostředků pro financování vědy, výzkumu a vývoje? Odpověď je jednoduchá: Tam, kde jsme dnes, jsme se dostali jen díky tomu, že naši předkové v jednu chvíli, po tisíciletích dřiny, začali produkovat o trochu více, než okamžitě spotřebovali a byli tak moudří, že to málo, co měli, investovali do inovací. Teprve pak jsme vystoupili z bludného malthusiánského kruhu, kdy vyšší výroba vedla pouze ke zmnožení populace a opětnému pádu životní úrovně. A nastartovali cestu vzhůru.

Ano, dnešní bohatství a prosperita nepocházejí primárně ze síly našich rukou, ale našich myšlenek. Jinak je celý kolotoč výroby a spotřeby jen hrou s nulovým součtem, kdy se prostě rozdělí, co je a nic nového nevzniká. Pokud ale dokážeme deset procent HDP, tedy dnes nějakých 500 miliard, okamžitě neprojíst, ale dát je na do školství, vědu a inovace, vydáme se na cestu po exponenciále růstu. Státní rozpočet a soukromý sektor by se o tyto investice mohly podělit napůl.

Ještě se vrátím k oněm ostatním vědám. Ani ty by nakonec neměly přijít zkrátka. V aplikacích „life sciences“ se točí ohromné peníze. Jakmile se nám podaří dát dohromady investorský ekosystém, nastartovat přenos vědeckých objevů do praxe a získat díky tomu potřebný kapitál, může ta mašina jet dál. S čím se ještě musíme vypořádat, je tlak obřích amerických firem, které ovládají globální trh s léky či přístroji a žárlivě si ho střeží. Bude třeba se opřít o Evropskou unii – prostě proto, že „size does matter“ (na velikosti záleží).

Musíme si uvědomit, že i když možná nemáme mnoho peněz, máme něco, co má cenu hotovosti, a to nikoli malé: českou vědu. Naši předkové od 19. století nám neodkázali „jen“ robustní průmysl či energetiku, onu ekonomickou „hard power“, ale také „soft power“ v podobě rozvinuté vědecké infrastruktury. Díky ní pořád máme nad mnoha státy náskok. Rychle se ale vyčerpává. Dřívější rozvojové země nás díky masivním investicím do školství, vědy a inovací rychle dohánějí, a pokud něco neuděláme, budou brzy před námi.

Epidemie nám ukázala naše přednosti, možnosti, příležitosti. Chopme se jich – a snad i díky vlně společenského zájmu dejme šanci vědě zachránit zdraví i naše hospodářství. Chceme zakopat tuto hřivnu? Sankcí za ignoranci by byla prohra, jež by mrzela zatraceně víc než debakl v hokeji. Přinesla by sestup do druhé ligy světových ekonomik. Mohli bychom zapomenout na produkci finálních výrobků, dobře placenou práci, lepší život, stihl by nás osud „věčné montovny“. Je to na nás. Stopařův průvodce po Galaxii radí: Nevolte blby!

SDÍLET
sinfin.digital