KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Evropská komise připravila strategii, která by měla v příštích pěti letech zajistit rovnoprávnost gayům, lesbám, transsexuálům a dalším příslušníkům LGBTIQ komunity. Dokument ale může mít zcela opačný účinek, než jeho autoři zamýšlejí.
To, co by mělo změnit mezilidské vztahy a stát se jakýmsi převratem ve vnímání lidské sexuality a vůbec osobnosti člověka, nese oficiálně krkolomný název: „Unie rovnosti: strategie pro rovnost LGBTIQ osob na období 2020-2025“. Ve skutečnosti se nejedná o nic jiného než o návod, podle kterého by měla EU do pěti let dospět do stavu společnosti, schopné tolerovat prakticky jakoukoliv odlišnost. Autoři strategie hned v úvodu citují slova předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která v loňském projevu o stavu unie řekla: „Nehodlám polevit ve snaze vybudovat unii rovnosti. Unii, kde můžete být tím, kým jste, a milovat koho chcete – beze strachu z obviňování nebo diskriminace. Protože být sám sebou není vaše ideologie. Je to vaše identita. A tu vám nikdo nikdy nemůže vzít.“
Až do této chvíle by se kromě xenofobů, homofobů a dalších „radikálů“ našlo asi jen velmi málo lidí, kteří by s takovým pojetím „rovnosti“ nesouhlasili. Proč by měl být někdo diskriminován kvůli tomu, že se narodil s jinou sexuální orientací, než je ta většinová? Proč by měla společnost diskriminovat osoby, které se cítí „vězni“ ve svém vlastním těle nebo si prostě svou sexualitou nejsou jisti? Proč by měl být někdo vystaven veřejnému opovržení za to, že je „odlišný“, i když nikomu svou odlišností neubližuje?
Jenže strategie „rovnosti“ Evropské komise jde mnohem dál než k deklarovanému odmítnutí diskriminace LGBTIQ komunity. Dokument představuje jakýsi pokus konkretizovat některá opatření k ochraně práv gayů, leseb, transsexuálů či intersexuálů, ale zároveň není natolik konkrétní, aby byl vodítkem ke skutečně jednoznačnému výkladu. A právě v tom tkví jeho největší nebezpečí. Každý si z něj může vzít to, co uzná za vhodné. Homosexuál dožadující se práva na adopci dětí, transsexuál žádající přijetí do zaměstnání, stejně tak ale i zarytý xenofob, který ve strategii uvidí důkaz o „celosvětovém spiknutí homosexuálů“. Záleží jen na způsobu čtení.
Místo toho, aby se dokument držel buď jen obecného (ale o to jasnějšího) odmítnutí diskriminace, nebo naopak jeho autoři našli odvahu k návrhu konkrétních opatření, představuje „strategie rovnosti“ nesourodý galimatyáš nejrůznějších vágních doporučení zůstávajících někde na půli cesty. A leckterého čtenáře při čtení snadno může napadnout, zda to není vlastně záměr.
