Revoluce v mezilidských vztazích? Bruselská strategie „rovnosti“ pokulhává, může se snadno stát municí pro xenofoby

03. 01. 2021 • 07:00
KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Evropská komise připravila strategii, která by měla v příštích pěti letech zajistit rovnoprávnost gayům, lesbám, transsexuálům a dalším příslušníkům LGBTIQ komunity. Dokument ale může mít zcela opačný účinek, než jeho autoři zamýšlejí.

To, co by mělo změnit mezilidské vztahy a stát se jakýmsi převratem ve vnímání lidské sexuality a vůbec osobnosti člověka, nese oficiálně krkolomný název: „Unie rovnosti: strategie pro rovnost LGBTIQ osob na období 2020-2025“. Ve skutečnosti se nejedná o nic jiného než o návod, podle kterého by měla EU do pěti let dospět do stavu společnosti, schopné tolerovat prakticky jakoukoliv odlišnost. Autoři strategie hned v úvodu citují slova předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která v loňském projevu o stavu unie řekla: „Nehodlám polevit ve snaze vybudovat unii rovnosti. Unii, kde můžete být tím, kým jste, a milovat koho chcete – beze strachu z obviňování nebo diskriminace. Protože být sám sebou není vaše ideologie. Je to vaše identita. A tu vám nikdo nikdy nemůže vzít.“

Až do této chvíle by se kromě xenofobů, homofobů a dalších „radikálů“ našlo asi jen velmi málo lidí, kteří by s takovým pojetím „rovnosti“ nesouhlasili. Proč by měl být někdo diskriminován kvůli tomu, že se narodil s jinou sexuální orientací, než je ta většinová? Proč by měla společnost diskriminovat osoby, které se cítí „vězni“ ve svém vlastním těle nebo si prostě svou sexualitou nejsou jisti? Proč by měl být někdo vystaven veřejnému opovržení za to, že je „odlišný“, i když nikomu svou odlišností neubližuje?

Jenže strategie „rovnosti“ Evropské komise jde mnohem dál než k deklarovanému odmítnutí diskriminace LGBTIQ komunity. Dokument představuje jakýsi pokus konkretizovat některá opatření k ochraně práv gayů, leseb, transsexuálů či intersexuálů, ale zároveň není natolik konkrétní, aby byl vodítkem ke skutečně jednoznačnému výkladu. A právě v tom tkví jeho největší nebezpečí. Každý si z něj může vzít to, co uzná za vhodné. Homosexuál dožadující se práva na adopci dětí, transsexuál žádající přijetí do zaměstnání, stejně tak ale i zarytý xenofob, který ve strategii uvidí důkaz o „celosvětovém spiknutí homosexuálů“. Záleží jen na způsobu čtení. 

Místo toho, aby se dokument držel buď jen obecného (ale o to jasnějšího) odmítnutí diskriminace, nebo naopak jeho autoři našli odvahu k návrhu konkrétních opatření, představuje „strategie rovnosti“ nesourodý galimatyáš nejrůznějších vágních doporučení zůstávajících někde na půli cesty. A leckterého čtenáře při čtení snadno může napadnout, zda to není vlastně záměr.

LGBTIQ a koronavirus

Ale pojďme popořádku. Už v úvodu se autoři dopouštějí faulu, který shazuje nebo může shodit další závěry vyplývající z textu. Záměrně se totiž snaží vyvolat dojem, že LGBTIQ komunita je zvlášť postižena současnou covidou krizí, a proto si zaslouží v tomto směru zvláštní pozornost. V dokumentu se doslova píše: „Opatření omezující volný pohyb osob uvěznila mnoho mladých i starších LGBTIQ osob v nepřátelském prostředí, kde by jim mohlo hrozit násilí nebo kde jsou ohroženy zvýšenou mírou úzkosti nebo deprese. Rozšířené falešné zprávy dokonce obviňují LGBTIQ osoby z šíření koronaviru.“

Jako důkaz tohoto tvrzení dokument uvádí šetření organizace ILGA-Europe (evropská frakce Mezinárodní lesbické, gay, bisexuální, trans a intersex asociace). Ta údajně zjistila, že „protiepidemická opatření omezující volný pohyb osob zvýšila ohrožení LGBTIQ osob domácím násilím nebo zneužíváním a nejistá situace mnoha LGBTIQ osob v zaměstnání a bydlení a jejich horší zdravotní stav zhoršila jejich zranitelnost vůči onemocnění COVID-19 a jeho socioekonomickým dopadům.“

Každého přitom znovu musí napadnout, zda jsou dnes členové LGBTIQ (třeba oproti seniorům) v Evropské unii skutečně tak zvlášť postiženi koronavirovou krizí, že si (opět v souvislosti s covidem) zaslouží zvláštní zacházení a ochranu. Nesporné důkazy v dokumentu chybí, má jim být pouze dotazník (mezi členy komunity). Podobně vágně se v unijním dokumentu zachází s podklady pro argumenty i v mnoha jiných případech.

A někdy je to opravdu zvláštní čtení. V dokumentu se například také píše, že i když existuje v EU větší společenské přijetí a podpora rovných práv, ne vždy se to promítlo do jasného zlepšení v životech LGBTIQ osob. Agentura EU pro základní práva (FRA) zjistila, že diskriminace na základě „sexuální orientace, genderové identity/genderového projevu a pohlavních znaků se v EU ve skutečnosti zvyšuje: 43 % LGBT osob uvedlo, že se v roce 2019 cítily diskriminovány, oproti tomu v roce 2012 to bylo 37 %.“

Už tahle samotná argumentace by měla vést tvůrce dokumentu k zamyšlení. Ukazuje totiž na zvláštní paradox. Ačkoliv ve státech EU každý rok přibývá liberálních zákonů ve prospěch práv a svobod LGBTIQ komunity (manželství osob stejného pohlaví, registrované partnerství, adopce dětí homosexuálními páry, uznávání změny pohlaví bez lékařského zákroku atd.), k lepším životním pocitům u gayů, leseb či transsexuálů to nevede. Cítí se diskriminováni více než dříve.

Inkluze jako řešení?

Přesto ale Evropská komise vidí jedinou cestu v další liberalizaci. A to směrem, který může vyvolat přinejmenším vyostřenou diskusi. Ve strategii rovnosti se například otevřeně mluví o nutnosti inkluze, tedy povinném začleňování osob z LGBTIQ komunity do pracovního prostředí a do škol. Ovšem autoři už nespecifikují, jak by to mělo konkrétně vypadat. Budou v budoucnu zaměstnavatelé po celé Evropě odměňováni za to, že zaměstnají člověka s odlišnou sexuální orientací, než je ta většinová? Nebo jim to dokonce bude nařízeno? A jak by se v takovém případě řešilo, kdyby se o místo ucházel heterosexuál, homosexuál a intersexuál?

Evropská komise státům nic nenařizuje, ve strategii rovnosti ale zároveň vyjmenovává programy podpory, kterou v souvislosti s inkluzí členů LGBTIQ komunity nabízí. A bude tak motivovat národní vlády k tomu, aby program plnily. Komise zároveň ve strategii slibuje, že jako zaměstnavatel půjde v inkluzi příslušníků LGBTIQ komunity příkladem. Opět ale nevysvětluje, co to vlastně znamená. Budou muset být v úřednickém aparátu komise (nebo přímo v komisi) zastoupeny poměrně všechny identity schované za zkratkou LGBTIQ?

Nejvíc kontroverzní ale může být pasáž o snaze sjednotit pravidla pro ochranu práv LGBTIQ komunity v celé EU. A to je požadavek, který přes veškerou dosavadní liberalizaci zatím ve veřejném prostoru zazníval jen velmi potichu a opatrně. I když je EU založena mimo jiné na sjednocení pravidel pro obchod, tak rodinné právo a pravidla pro změnu pohlaví či partnerství stejnopohlavních osob si každá země vytváří sama.

A to vede někdy ke značně „zamotaným“ situacím. Přibývá totiž případů, kdy si pár mužů, legálně oddaných třeba v Nizozemsku, „nakoupí ženská vajíčka“ například v Česku (patříme v tomto k nejliberálnějšími zemím) a z oplodněného vajíčka pak přivede na svět dítě náhradní matka třeba v Rumunsku. Ačkoliv jsou jednotlivé části tohoto procesu v příslušných zemích zcela legální, právní kvalifikace takto vzniklé rodiny už je mnohem složitější. To, co platí v České republice, nemusí platit v Německu a naopak.

Právo na cestování

Jako problém tuhle různorodost zákonů v oblasti rodinného práva vidí i Evropská komise. Takzvané duhové rodiny (páry stejného pohlaví) s dětmi se totiž při cestování nebo po přestěhování do jiné země v EU s méně liberálními zákony někdy dostávají prakticky do ilegality. A v některých případech, jak se píše ve strategii, „hrozí přerušení vazby dětí na jejich LGBTIQ rodiče, což může mít dopad na práva dětí“.

A řešení? Komise bude údajně usilovat o vzájemné uznávání rodinných vztahů v EU. „Je-li někdo rodičem v jedné zemi, je rodičem ve všech zemích. V roce 2022 komise navrhne horizontální legislativní iniciativu na podporu vzájemného uznávání rodičovství mezi členskými státy, např. uznání rodičovství v jednom členském státě právoplatně přiznaného v jiném členském státě,“ píše se v dokumentu.

Logicky to nemůže znamenat nic jiného než vítězství toho úplně nejliberálnějšího přístupu. Pokud nějaký stát uznává manželství homosexuálů, stejně jako jejich právo na adopci či početí dítěte (právě s pomocí náhradní matky), pak by tuto formu rodiny musely se všemi důsledky uznat i ostatní státy. A přizpůsobit svou legislativu tomu, aby takový pár mohl běžně žít a fungovat i v právním prostředí státu, který takový svazek neuznával. Že to bude oříšek, není třeba dodávat. Jediným řešením by zřejmě bylo totální sjednocení pravidel pro život a práva LGBTIQ komunity v celé EU. O tom se ale ve strategii Evropské komise nepíše.

Dalším sporným bodem může být otázka uznávání pohlaví v různých státech EU. Jak se píše v dokumentu EK, už čtyři státy unie přijaly zákon, umožňující změnu pohlaví bez lékařského zákroku. To znamená, že žena či muž toužící po této úpravě identity, už nemusejí podstoupit operaci, ale stačí jim takzvané osobní sebeurčení. Pokud získají psychologický posudek, že se skutečně cítí být příslušníkem opačného pohlaví, není nutné, aby podstoupili příslušnou proceduru. Jenže zatímco v jednom státě člověk s mužskými pohlavními orgány může být ženou, ve druhém nikoliv. Co se pak bude dít třeba při prohlídce na mezinárodním letišti?

I v tomto ohledu proto strategie rovnosti vyzývá ke sjednocení nebo vzájemnému uznávání pravidel. „Komise podpoří výměnu osvědčených postupů mezi členskými státy o tom, jak zavést přístupné právní předpisy týkající se uznávání pohlaví a postupy týkající se uznávání pohlaví založené na zásadě sebeurčení a bez věkového omezení,“ píše se v dokumentu. A opět: konkrétní postup chybí.

Munice pro xenofoby

Jedna věc je ale jistá už dnes. Strategie rovnosti se v této podobě může snadno (a možná i pochopitelně) stát municí pro různé xenofoby a politiky, varující před „koncem tradiční rodiny“ a „diktaturou sexuálních menšin. Že dokument vyvolá u velké části populace homofobní a xenofobní nálady je takřka jisté. Přitom je text postavený tak, jako by s tím jeho autoři počítali. Proč?

I těm nejzarytějším odpůrcům musí být jasné, že celková liberalizace vztahů ve společnosti spojená s technologickými možnostmi jako umělá reprodukce povede i budoucnu k poměrně výrazným změnám v mezilidských a rodinných vztazích. Děje se tak už dnes nejen v Česku, Německu či Rakousku, ale i ve státech se silnou katolickou tradicí, jakými jsou třeba Irsko, Polsko či Španělsko. Práva LGBTIQ komunity výrazně posilují i v USA a zemích jižní Ameriky, nejliberálnější zemí v Evropě je v tomto ohledu paradoxně Británie, která z EU odchází. Nejde tedy o to, že by posilování práv menšin s odlišnou sexuální orientací nebo pocitem pohlavní identity bylo nějakým výplodem „bruselské byrokracie“. Je to celosvětový trend.

Stejně tak je nasnadě, že větší liberalizaci mezilidských a rodinných vztahů provází a bude i nadále provázet odpor těch, kteří takový proces považují za ohrožení rodiny nebo rovnou cestu ke společenskému rozvratu. Obě skupiny jistě mají právo na to, aby hájily své postoje a svou představu o svobodné společnosti.

Strategie rovnosti Evropské komise ale bohužel představuje pravý opak, jak by taková diskuze měla vypadat. Pokud EK skutečně usiluje o odstranění diskriminace příslušníků LGBTIQ komunity, měla by se především snažit o vyvrácení (možná zcela zbytečných) obav z toho, že tato snaha ohrožuje takzvanou „tradiční rodinu“ nebo prostě práva jiných. To je podstata celého sporu, nic jiného.

Místo toho komise vytváří strategii rovnosti, plnou věcných i argumentačních chyb stejně jako nezodpovězených otázek a všudypřítomného zmatku. Jestliže dnes někdo varuje před „koncem světa“ kvůli totálnímu rozpadu společnosti a tradičních vztahů, pak mu komise nemohla nabídnout lepší čtení. LGBTIQ komunitě tím ale rozhodně nepomohla.