KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Změnit definici manželství, aby se do ní vešly stejnopohlavní páry? Není důvod. To mi jako konzervativci stačilo, abych byl proti. Očekávám zároveň, že aktivisté tuto změnu jednou prosadí a nezdálo se mi rozumné vést proti tomu zásadní boj. Je tu ale něco, kvůli čemu musím přerušit mlčení: citové vydírání, že stejnopohlavní manželství je lidské právo, které z odpůrců činí homofoby. To je útok na svobodu.
„Homosexuálové mají právo na lásku a zaslouží si rovnoprávnost.“ Tak zní v kostce argumentace těch, kdo tvrdí, že definice manželství v občanském zákoníku je diskriminační. Oba ty argumenty jsou falešné, byť každý jinak. Právo na lásku lesbám a gayům nikdo nebere. Zákon ani společnost dnes nikomu nezakazují s kýmkoli žít, natož aby ho trestaly.
„Právo na lásku“ existuje ve formě Ústavou zaručené individuální svobody a možnosti pro každého jít za jeho štěstím. V minulosti to tak nebylo vždy, homosexuální vztahy byly perzekvovány. Když už ne přímo trestněprávně, tak je mnohdy odsuzovalo okolí a rodina (podobně jako „nerovné“ lásky mezi heterosexuály). To už je naštěstí pryč. Diskriminace je zakázána, což se týká i sexuální orientace. A stát naopak postihuje šíření nenávisti vůči homosexuálům.
Nelze si ale plést právo na štěstí a povinnost státu vám ho zajistit (byť se mnozí populisté tváří, že to „prostě zařídí“). Manželství opravdu není nějakým „glejtem na lásku“, a to ani pro heterosexuály. Ostatně to není jeho hlavním účelem. Tím je narození a výchova dítěte. Což není nějaký moderní výmysl, ani za tím primárně nestojí učení katolické církve, jde o starý institut práva ještě z dob Římské republiky.
Tím se dostáváme k druhému tvrzení, které aktivisté používají jako zásadní. Prý když občanský zákoník kodifikuje manželství jako svazek jednoho muže a jedné ženy, homosexuálové jsou tím diskriminováni. Nejsou. A jestliže argument s právem na lásku je pravdivý, avšak dávno naplněný, pak zde jde o čistou lež. Stát vám nemůže dát to, co vám „odepřela“ příroda. Dvěma ženám či dvěma mužům se dítě narodit nemůže (přičemž nemám na mysli asistovanou reprodukci) a nemohou se tedy cítit diskriminováni, že dle zákona nemohou uzavřít svazek k tomu určený.
Rovnoprávnost neznamená vždy rovnost. Také se jako muž nemohu dovolávat „práva“ mít svého gynekologa. Samozřejmě někdo může namítnout, že jsou i jiné účely, které činí svazek dvou lidé smysluplným. Jistě. Proto je tu také registrované partnerství. A nebudu nic namítat proti tomu, aby se rozšířila práva z něj plynoucí. Jde třeba o dědictví, sociální zajištění a další věci, které lze sice i dnes právně ošetřit, ale jde o zbytečnou byrokracii a starosti. Proč aktivisté neupnou své úsilí tímto směrem?
