Proč jsem se stal aktivním odpůrcem manželství homosexuálů

 FOTO: Shutterstock

Martin Schmarcz

11. 08. 2020 • 18:55
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Změnit definici manželství, aby se do ní vešly stejnopohlavní páry? Není důvod. To mi jako konzervativci stačilo, abych byl proti. Očekávám zároveň, že aktivisté tuto změnu jednou prosadí a nezdálo se mi rozumné vést proti tomu zásadní boj. Je tu ale něco, kvůli čemu musím přerušit mlčení: citové vydírání, že stejnopohlavní manželství je lidské právo, které z odpůrců činí homofoby. To je útok na svobodu.

„Homosexuálové mají právo na lásku a zaslouží si rovnoprávnost.“ Tak zní v kostce argumentace těch, kdo tvrdí, že definice manželství v občanském zákoníku je diskriminační. Oba ty argumenty jsou falešné, byť každý jinak. Právo na lásku lesbám a gayům nikdo nebere. Zákon ani společnost dnes nikomu nezakazují s kýmkoli žít, natož aby ho trestaly.

„Právo na lásku“ existuje ve formě Ústavou zaručené individuální svobody a možnosti pro každého jít za jeho štěstím. V minulosti to tak nebylo vždy, homosexuální vztahy byly perzekvovány. Když už ne přímo trestněprávně, tak je mnohdy odsuzovalo okolí a rodina (podobně jako „nerovné“ lásky mezi heterosexuály). To už je naštěstí pryč. Diskriminace je zakázána, což se týká i sexuální orientace. A stát naopak postihuje šíření nenávisti vůči homosexuálům.

Nelze si ale plést právo na štěstí a povinnost státu vám ho zajistit (byť se mnozí populisté tváří, že to „prostě zařídí“). Manželství opravdu není nějakým „glejtem na lásku“, a to ani pro heterosexuály. Ostatně to není jeho hlavním účelem. Tím je narození a výchova dítěte. Což není nějaký moderní výmysl, ani za tím primárně nestojí učení katolické církve, jde o starý institut práva ještě z dob Římské republiky.

Tím se dostáváme k druhému tvrzení, které aktivisté používají jako zásadní. Prý když občanský zákoník kodifikuje manželství jako svazek jednoho muže a jedné ženy, homosexuálové jsou tím diskriminováni. Nejsou. A jestliže argument s právem na lásku je pravdivý, avšak dávno naplněný, pak zde jde o čistou lež. Stát vám nemůže dát to, co vám „odepřela“ příroda. Dvěma ženám či dvěma mužům se dítě narodit nemůže (přičemž nemám na mysli asistovanou reprodukci) a nemohou se tedy cítit diskriminováni, že dle zákona nemohou uzavřít svazek k tomu určený.

Rovnoprávnost neznamená vždy rovnost. Také se jako muž nemohu dovolávat „práva“ mít svého gynekologa. Samozřejmě někdo může namítnout, že jsou i jiné účely, které činí svazek dvou lidé smysluplným. Jistě. Proto je tu také registrované partnerství. A nebudu nic namítat proti tomu, aby se rozšířila práva z něj plynoucí. Jde třeba o dědictví, sociální zajištění a další věci, které lze sice i dnes právně ošetřit, ale jde o zbytečnou byrokracii a starosti. Proč aktivisté neupnou své úsilí tímto směrem?

Na podporu manželství homosexuálů zaznívají i další argumenty: že se řada heterosexuálních párů rozvádí nebo vychovají děti, aniž by byli sezdáni, popřípadě že existují i manželství bez potomků. To nedává smysl. Také přece nezrušíme zákon postihující krádeže, když se stále krade, lékaře, když k nim někteří nechodí, ani boty, když někteří nemají nohy. Spíše tu cítím snahu diskreditovat manželství jako nesmyslný, zastaralý, nepotřebný institut. Proč se ho pak ale vůbec dožadovat?

Ve skutečnosti miliony lidí v manželství žijí a děti, které v něm vychovají, mají statisticky větší šanci uspět v životě. To je dobrý důvod, proč má stát tuto instituci podporovat. Mohl by i více. Například tím, že zruší diskriminaci rodiny vůči nesezdaným, kteří získávají daleko vyšší sociální podporu, což má samozřejmě vliv na to, kolik lidí vstoupí do manželství a kolik jich z ekonomického kalkulu raději žije a vychovává děti „na hromádce“.

Aktivisté ovšem také říkají, že těmto funkčním rodinám by homosexuální manželství nijak neuškodilo. Když zapřu konzervativní zásadu, že zákony se přijímají, protože jsou opravdu potřebné, a ne že „nevadí“, tak toto je jediný argument, jenž jsem ochoten brát vážně. A nesouhlasím s ním. Pominu, že rozšířit odvěkou definici manželství, které je jedním ze základů naší civilizace, se může dotknout citů mnoha lidí. Podívejme se na praktické aspekty oné neškodnosti. Docela mě zajímá, jak by si někteří chtěli poradit s manželstvím v občanském zákoníku a zároveň s Ústavou zaručenou ochranou rodičovství a práv dětí. Dnes zní právní úprava (§655) takto: „Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.“

K tomu ústavní Listina základních práv a svobod říká v § 32: „(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona… (4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“ Jak by se to řešilo? Když by najednou práva homosexuálního páru na výchovu stála nad právy biologických rodičů a dětí?

Podle aktivistů stačí změnit definici manželství na „svazek dvou osob“. To znamená, že by hlavním účelem i pro stejnopohlavní manželství zůstalo plození a výchova dětí. To zní trošičku absurdně. Především by zde však došlo ke střetu nového zákonného práva homosexuálních párů vychovávat děti a Ústavou, podle níž lze dítě odloučit od rodiče pouze na základě soudního rozhodnutí. Dva muži, či dvě ženy rodiči dle přírody být nemohou, ale takto by jimi mohli být „ze zákona“.

Dobře, abychom zabránili možnému porušování práv dětí, mohli bychom vymazat z občanského zákoníku první část druhé věty. Jenže tady je už na první pohled vidět, že se manželství něco bere, ne že ne… Nakonec o všem lze diskutovat a hledat konsensus. Ale abychom mohli začít o věci seriózně jednat, musejí aktivisté ustoupit od dvou argumentů, které používají, jako by šlo o zjevenou pravdu, proti níž se nelze ozvat: že absence manželství homosexuálů znamená diskriminaci a že jeho uzákonění by nikomu nic nevzalo.

Je třeba diskutovat fér. Přičemž tu zdaleka nejde jen o svazky stejnopohlavních párů. Když trváte na tom, že nesplnění vašeho ryze politického požadavku znamená diskriminaci, pak automaticky z oponenta vyrábíte homofoba (jako v jiných tématech šovinistu, rasistu, misogyna...). Jinými slovy, vydíráte lidi s jinými názory, že pokud nepřistoupí na ten váš, bude to pro ně mít následky. Minimálně ve formě veřejného lynče, ale někde třeba i vyhazovu z práce.

Manželství není základní lidské právo jako třeba svoboda pohybu a není ani soukromou smlouvou mezi dvěma lidmi, ale veřejně regulovanou institucí, jejíž rolí je přivést na svět děti a vychovat je. Z toho plyne, že v extrémním případě nemusí existovat vůbec (pokud hypoteticky stát přestane mít na nových generaci „zájem“), a pokud ano, rozhodně ne nutně pro všechny (neboť tam, kde děti zplodit nelze, není ani onen veřejný zájem). Samozřejmě parlament ho i tak může uzákonit, ale šlo by o politické rozhodnutí, ne o nějakou „nápravu křivdy“.

I když preferuji rozšíření definice registrovaného partnerství před zásahy do instituce manželství, ani ve snu by mě nenapadlo upírat lesbám, gayům či heterosexuálním aktivistům právo bojovat za změnu zákona, jakou si přejí. Na druhou stranu ovšem platí, že si nenechám vnutit noční můru, kdy se o tom, co si smím (třeba právě o tomto tématu) myslet, bude zase rozhodovat na základě nějaké ideologie. Ústava zkrátka platí a podle ní obhajoba manželství coby svazku muže a ženy není ani diskriminační, ani nenávistná. Kdo se nás snaží přesvědčit o opaku, je nepřítelem svobody.

SDÍLET