Havlíček: Dočasné zákony nám nesvědčí. Jak u rozšíření pravomocí ministra zdravotnictví, tak jinde | info.cz

Články odjinud

Havlíček: Dočasné zákony nám nesvědčí. Jak u rozšíření pravomocí ministra zdravotnictví, tak jinde

KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Pamatujete? Před dvěma měsíci, když byl koronavirus ještě mlád, ještě se nehřál v paprscích médií jako jediné téma zpráv, ještě nás snad ani tolik neotravoval, spíše jsme se ho báli a zároveň byli zvědaví? Když jsme objevovali roušky a vláda jezdila na letiště vítat první respirátory? Položil jsem tehdy v pátečním komentáři řečnickou otázku, co budeme dělat, až začnou z nebe padat trakaře. V odpověď jsem ani moc nedoufal, ale je tady, i když spíš taková horníčkovská (ptejte se, na co chcete, odpovíme vám, na co chceme my).

Nutno přiznat, že je to odpověď osvědčená, praxí prověřená. Postup je navíc jednoduchý: Především je třeba zůstat v klidu. Nehonit si triko. Počkat, až se něco stane. Když se něco stane (vždycky se nakonec něco stane), porozhlédněme se, jestli už na to máme zákon. Když ne, přijměme jej. Pokud ano, zvažme, jestli ten zákon říká to, co si myslíme, že by měl říkat. Aby to bylo po našem. Když ne, přijměme jiný zákon.

Podívejte: Kdyby se přivalila třeba sarančata, jsme z hlediska právního v podstatě namydlení. Úprava chybí. Řešení je jasné: počkat na prvních pár miliard sarančat a potom přijmout zákon.

Třeba na povodně jsme legislativně celkem připraveni. Už jsme jich tu měli… určitě mnohem víc než sarančat. Řeší je občanský zákoník a vodní zákon, krizový zákon a zákon o posuzování vlivů na životní prostředí, zákon o odpadech a trestní zákoník a desítky dalších předpisů. Ovšemže to potom nefunguje, každá mrcha povodeň je jiná, teče jinudy a jinou rychlostí. Takže – když se přivalí nové povodně a situace je nadmíru výtečná, přijmeme nový zákon (nebo aspoň znovelizujeme, co máme).

S pandemií jsme na tom na začátku byli z hlediska práva bledě. Podle zákona o ochraně veřejného zdraví bylo sice uloženo ministerstvu zdravotnictví zajištění a koordinace Pandemického plánu ČR a zpracování Pandemického plánu zdravotnictví (bůh možná ví, proč mají ty plány být dva, ale v božích vědomostech já se hrabat nebudu), něco takového vzniklo, ale patrně se o tom koronavirus dozvěděl s předstihem, takže se podle plánů nechoval (snad proto, že jsme se nespolehli na tuzemské koronavirové zdroje a dováželi jsme si toho zmetka ze zahraničí, kde se jistě nic dobrého nenaučil).

Zákeřnost koronaviru se projevila v tom, že nezakoronaviroval jen lidi, ale – jak se ukazuje – i ekonomiku, sociální sféru, kulturu, sport a všechno možné. A jeho vrcholným číslem je nákaza systému dělby moci. Ale kampak na nás! Ovládajíce výše uvedené principy, na nic jsme nečekali a během dvou měsíců – od poloviny března do poloviny května – přijali jsme přibližně 150 nových právních předpisů, z nichž ovšem některé rušily ty právě přijaté (do celkového čísla tedy zahrnujeme i případy „odvolávám, co jsem odvolal“).

Tím jsme koronaviru hodně zatli tipec (má-li jej), ale ukázalo se, že je mnohem zákeřnější, než byla kdysi mandelinka bramborová. K té žádný zákon nevyšel, tenkrát se na to tolik nehledělo, aby byly povinnosti ukládány jen zákonem. Ale ono se na to v nouzovém stavu také příliš nehledí. Mandelinka byla navíc jaksi přehlednější, protože se dala svést na imperialisty (zajímavé ovšem je, že nejstarší předpis o opatřeních proti mandelince, který jsem našel, je vládní nařízení ze 3. března 1939), o nichž se v lidových demokraciích tvrdilo, že ji na nás shodili jako pomstu za to, že budujeme světlejší zítřky, kdežto na ně jsme se vykašlali, až jim nezbylo než přijmout Marshallův plán.

Teď stojíme na prahu další převratné legislativní inovace. Máme tu návrh dočasného zákona o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 v roce 2020. Zatím se vede debata o tom, zda jde o faktické přenesení další části moci na jedno resortní ministerstvo, nebo pouze o jakési upřesnění jeho věcné kompetence. Inu, stojí tam třeba, že podle tohoto zákona může být vydán zákaz nebo omezení konání veřejných nebo soukromých akcí, při nichž dochází ke kumulaci osob na jednom místě, včetně stanovení maximálního počtu fyzických osob, které se jich mohou účastnit, což je dost silná káva. Ale nevadí, můžeme se těšit z toho, že příslušná ustanovení pozbývají platnosti o letošní silvestrovské půlnoci.

Co na tom, že zákony mají být v zásadě psány jako věčné, protože právní normativita, jak jsme se učili na právnických fakultách, umožňuje postihnout neurčitý počet případů určitého druhu, takže se zákon nemusí měnit, když se Šavel změní v Pavla (nebo naopak)? Co na tom, že zase přibude práce soudům, zejména správní a ústavní justici, až budou luštit význam jednotlivých institutů a až se jejich největší kapacity budou vášnivě dohadovat, co je to opatření, jestli to je totéž, co opatření obecné povahy, jestli je mimořádné opatření také opatření, nebo něco jiného, zda to či ono je normativní akt (a lze nebo nelze jej přezkoumat tak, či onak), nebo jestli to je individuální akt (a lze nebo nelze jej přezkoumat úplně jinak), nebo je to třeba hybridní akt, u kterého jsme s představami o přezkoumatelnosti – otevřeně řečeno – v troubě? No bóže! Tak přijmeme nový zákon! Anebo – jsme pokrokáři – něco jiného, co se bude jako zákon tvářit. Vždyť na tom, jak patrno, tolik nesejde.

Trakaře snad padat v dohledné době nebudou. Kdyby náhodou ano, je třeba vydat nový zákon, který svěří prohibici ministerstvu průmyslu. Pokud by se objevila sarančata, žádný problém – také ministerstvo zemědělství je připraveno. Jsem vážně zvědav, jestli se v tom systému dostane někdy také třeba na ministerstvo kultury. Třeba proto, že přijímat zákony, o nichž hned na počátku víme, že budou dočasné jako nájem nebo pracovní poměr na dobu určitou, právní kultuře zrovna nesvědčí?

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud