KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Asi drtivá většina z nás žije v představě, že nejdůležitějším českým spojencem je Německo. Samozřejmě kromě Slovenska, které považujeme svým způsobem za „bratrské“, ale z hospodářského hlediska pro nás nemá valný význam. Rozhodně ne takový jako sousední Němci. Poslední dění v Evropě ovšem ukazuje, že tato neochvějná jistota nemusí být vůbec neochvějná. Je zjevné, že s odchodem Angely Merkelové se česko-německé vztahy mohou jen zhoršovat, na čemž se shoduje celá politická scéna. Mnoho si nelze slibovat ani od vlády Olafa Scholze, jejíž program se s národními zájmy Česka nekryje takřka vůbec.
To si samozřejmě uvědomují nejen čeští politici, ale také představitelé ostatních zemí v regionu. Logicky tak hledají protiváhu, což je poněkud snazší v situaci, kdy už agendu Evropské unie nebude bezvýhradně udávat německá vláda. Mohli bychom přeneseně a poněkud kýčovitě říct, že země Visegrádské čtyřky hledají nového ženicha. O Británii přišly po brexitu a o Německo pravděpodobně přijdou s odchodem Angely Merkelové.
Není vůbec náhoda, že se na setkání V4 v Budapešti tento týden objevil francouzský prezident Emmanuel Macron. Toho čeká poměrně horké období, kdy Francie bude v první polovině 2022 předsedat Evropské unii a Macron bude navíc už v dubnu obhajovat prezidentský post ve volbách. Do toho můžete směle zamíchat i debaty o takzvané taxonomii a boj o jádro a máte tu jasný důkaz, že Francie má mocenské ambice, přičemž právě odchod Merkelové uvolňuje Macronovi prostor. Při vší úctě nikdy nedisponoval takovou silou jako německá kancléřka, nicméně nový kancléř Olaf Scholz už by takovým soupeřem být neměl.
Pravice vs. levice
Francouzsko-německý motor Evropské unie navíc poslední dobou povážlivě zadrhává. V případě Německa je jasně patrný odklon doleva, zatímco Francie míří jednoznačně doprava. A to se zdaleka netýká jen energetiky, v níž se obě země rozcházejí nejvíce. My jsme v paradoxní situaci. S Německem jsme neoddělitelně propojeni, tamní energetika přímo ovlivňuje tu českou, ale s Francií tvoříme jakýsi jaderný klub a zdaleka nejen to. U Macrona a dalších evropských politiků jsou patrné i určité známky zděšení nad dekadencí, která tu a tam v Evropě probublává, byť zatím nedosahuje takové úrovně jako ve Spojených státech či Velké Británii.
