Články odjinud

Hoši do dílen, dívky k plotně. České školství se připravuje na diktaturu proletariátu

Hoši do dílen, dívky k plotně. České školství se připravuje na diktaturu proletariátu

Jednou jedinkrát jsem měl ve škole trojku na vysvědčení. Bylo to z „dílen“ v osmé třídě. Rozhodla maličkost: zapojovali jsme elektrický obvod, já si vytáhl ten nejsložitější a úplně se mi to nepodařilo. Je to jedna ze tří vzpomínek, které na dílny mám. Druhá je, že můj spolužák Z. Š. si rozříznul ruku pilou a další spolužák J. K. měl z dílen obrovský strach, protože čelil šikaně od několika nezvladatelných jedinců a v dílnách bylo tolik nářadí, které mu mohlo způsobit značné utrpení. A také způsobilo.

Tak prostě školství na začátku 90. let vypadalo a jsem rád, že můj syn se nemusí s podobně stupidním systémem potýkat. Ovšem co není, může být. Premiér v demisi Andrej Babiš se v úterý dohodl se zástupci Rady řemeslných cechů, že do škol vrátí předmět „dílny a pozemky“. Zaplaťpánbůh, že jim nikdo neřekl, že dívky měly i předmět „vaření“. Vzhledem k tomu, že si zjevně dost našich politiků myslí, že žena patří k plotně, nepochybně by též slavilo návrat.

Česko je dost možná jedinou zemí v Evropě, kde se lamentuje nad nedostatkem řemesel. Je celá řada členských států EU, kde můžete provozovat řemeslo bez výučního listu. Není to ideální, ale vsaďte boty, že tamní domácnosti a nemovitosti vypadají o dost lépe než ty v Česku, U nás sice každý absolvoval dílny, ale vesměs je to patlal, jehož životním dílem je kývající se kůlna na zahradě a kolem domu má bordel, který ostatním nevadí jen proto, že ho tam mají také.

Tlak nejrůznějších asociací na podporu řemesel je logický. Česko je průmyslová země, kde výrobu vlastní několik nadnárodních koncernů a několik takzvaných kapitánů průmyslu. Jejich zájem je zjevný. Potřebují levnou pracovní sílu, která „drží hubu a krok“. Ve chvíli, kdy klesá počet takových absolventů, klesá i jejich byznys. Vzhledem k tomu, že mají značný vliv na chod státu, je velmi pravděpodobné, že se jim jejich úvahy podaří prosadit.

Je nanejvýš smutné, že se toto téma objevuje na stole v době, kdy celý svět řeší robotizaci průmyslu a takzvaný Průmysl 4.0. A Česko má v tomto ohledu co dohánět. Míra robotizace je v Česku o polovinu nižší než v Německu a tam to kvůli silným odborům také není žádná hitparáda.

Čeští kapitáni průmyslu (řada z nich se pohybuje v politice) jsou mimořádně spořiví  lidé a nechtějí za nové roboty utrácet. Místo toho ještě pár let potáhnou neperspektivní výrobu ve stylu „po mně potopa“. Mezitím zajistí svojí rodinu a až jejich podnik zkrachuje, desítky, stovky či tisíce zaměstnanců bez práce jim budou úplně ukradené. A nevadí jim ani riskovat budoucnost našich dětí. A to nám původně slibovali digitalizaci.

 

 

 

Články odjinud