Války se nevedou jen na bojišti, ale na mnoha různých frontách – zejména informačních a ekonomických. V případě té první lze protivníka umlčet relativně snadno. Pokud jde o ekonomickou frontu, už je to složitější. Bojkot čistě ruských firem a jejich výrobků či služeb přichází sám od sebe, spontánně, ani nemusí být nařízen shora – za všechny stačí jmenovat Sberbank. Jenže podobné firmy jsou jen těmi nejkřiklavějšími případy, na řadu dalších mezitím vůbec nevidíme.
Zatímco české a evropské společnosti z ruského trhu houfně odcházejí nebo se zbavují svých podílů v ruských firmách, vyvstává otázka, zda se to samé děje i opačným směrem. Firem s ruskou účastí je u nás víc než 11 tisíc a odhaduje se, že mají přes 16 tisíc zaměstnanců a majetek za víc než 34 miliard korun.
Značná většina z nich zřejmě ani dnes nepředstavuje bezpečnostní riziko, navíc se jejich počet brzy razantně sníží. Ostatně ruský kapitál v českém firemním světě oslabuje dlouhodobě z nejrůznějších příčin. Jednou z nich je eufemisticky řečeno specificky ruský způsob řízení firem, možná podobný ruskému vojenskému velení, při němž dochází k častým manažerským chybám, nečekaným bankrotům a vleklým soudům. Jak trefně říká Václav Bartuška, odborník na energetickou bezpečnost: „ruské státní kolosy do zdejších firem posílaly různé prominenty a chráněnce, taky se tu z jejich majetku dost kradlo.“
Další příčinou oslabování ruského kapitálu byly sankce po anexi Krymu před osmi lety, posléze i covidová pandemie a nakonec kauza Vrbětice. Ta nejen definitivně vyloučila Rosatom z plánované dostavby Dukovan, ale prakticky veškerou ruskou (spolu)účast na jakýchkoli strategických projektech České republiky. Nebo to tak aspoň vypadá. Jenže je to skutečně tak?
Společnosti s ruskou účastí, které se dají zařadit do kategorie „strategické“, se v Česku dají spočítat na prstech jedné ruky, ale jsou tu. Třeba letecká továrna Aircraft Industries v Kunovicích, která od roku 2013 spadá pod holding UGMK ruského oligarchy Iskandera Machmutova. Ta restartovala výrobu jednoho z historicky nejúspěšnějších českých letounů L-410, ale prodává je prakticky jen v Rusku. Ve strategických oblastech tedy nemá významný vliv; podobně jako třeba několik úspěšných IT a vývojářských firem, které u nás založili Rusové – podle jejich vlastních slov zejména z toho důvodu, že pro ně Evropská unie představuje „bezpečnější území“ pro byznys než jejich vlast.
Existují ale také společnosti s ruskou účastí, které na strategických zakázkách svůj podíl bezesporu mají nebo o něj usilují. Ošidné je v jejich případě hlavně to, že si je s ruským vlivem na první dobrou nejspíš nespojíme. Jednou z takových je ostravská Vítkovice Steel, která po anexi Krymu potichu ze svého názvu vypustila jméno oficiálního vlastníka, nadnárodní těžařské a ocelářské společnosti Evraz, v jejímž managementu ale sedí Rusové. A vzápětí ji převzala vlastnicky neprůhledná pětice firem se sídlem na Kypru.
