Januš: Ovčáček zlehčuje nacismus. Nenechme si ale vnutit ani ruské a české mýty | info.cz

Články odjinud

Januš: Ovčáček zlehčuje nacismus. Nenechme si ale vnutit ani ruské a české mýty

KOMENTÁŘ JANA JANUŠE | Letošní oslavy 75. výročí konce druhé světové války na evropském území probíhají vzhledem k pandemii nutně spíše subtilně a osobně. Ve veřejném prostoru se ale o dějinách nezvykle živě a nebezpečně diskutuje. Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček uráží – svými přirovnáními současnosti k druhé republice a k honům na Židy – památku všech obětí tehdejších hrůz a marginalizuje fašismus a nacismus. Rozhodně ale není sám, kdo jen desítky let staré dějiny vykládá zjednodušeně a zapomíná na mnohé temné souvislosti.

„V Podskalské ulici č. 46 bydlí Žid, který občas chodí bez hvězdy a navštěvuje svou arijskou manželku v Modřanech, s níž jest rozveden. Protektorátní časopis Arijský boj, nechvalně známá udavačská rubrika Kukátko. Podobnost se současnými praktikami čistě náhodná,“ konstatoval na twitteru na konci dubna tiskový mluvčí prezidenta Miloše Zemana Jiří Ovčáček.

Těžko říct, zda tím mířil k porušování pravidel chování souvisejících s pandemií, nebo ke své vlastní trapné kauze, kdy se rozčiloval nad tím, že se jej redaktorka pořadu 168 hodin České televize přišla onen den zeptat před dům, v němž bydlí, na otázky, na které jí, stejně jako mnoha jiným novinářům, neodpověděl.

O pár hodin dříve totiž na sociální síť napsal: „Špinavé estébácké praktiky ČT! Před chvílí mne před mým bydlištěm přepadla redaktorka pořadu 168 hodin. Kde si ČT sehnala mou soukromou adresu? Schvaluje vedení ČT takové neetické jednání? Požaduji jasnou odpověď a omluvu.“ Na základě novinářské akce vznikla nevhodná facebooková událost „Focení s Jiřím Ovčáčkem před jeho bydlištěm“, což mluvčí zhodnotil slovy: „Výsledek ‚práce‘ ČT. Tohle už lze jednoznačně přirovnat ke štvanicím pořádaným za druhé republiky českou patologickou sedlinou.“

Na Facebooku pak v souvislosti se svým incidentem Ovčáček napsal: „Při potýkání se s nenávistí, která je nesmlouvavá, pamatuji na slova teologa Martina Niemöllera, která jsou ve svém fundamentu univerzálně platná: Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant. Pak přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.“

Trapnost střídá trapnost, můžeme si říci. Je tomu vůbec nutné věnovat pozornost? Prezidentův úředník už proslul mnohými rétorickými i logickými přešlapy, ostatně stejně jako jeho šéf. To, k čemu se ale snižuje nyní, je už opravdu nebezpečné. Nejhorší léta naší historie totiž musíme dál považovat za ta nejhorší, bát se jen při vzpomínce na ně a dělat všechno proto, aby se nacistická (a rovněž komunistická) zvěrstva a bezpráví nikdy neopakovaly. Ovčáčkův křik uráží oběti tehdejších časů, mnozí z nich by jej patrně měli jen za někoho, nad nímž nemá smysl se rozčilovat. Ten problém je ale širší.

Česká televize odvysílala v předchozích nedělích premiéru dvoudílného televizního filmu Anatomie zrady, kterým scénáristé Lucie a Josef Konášovi a režisér Biser A. Arichtev vyprávěli příběh protektorátního ministra a patrně největšího českého kolaboranta Emanuela Moravce. Filmařsky jej pojali velmi dobře, bohužel ale až s příliš velkým pardonem.

Moravec, nechvalně proslulý svou tezí, že Češi mají budoucnost jen v rámci Hitlerovy Třetí říše, je tu vlastně ztvárněn jako v době Mnichova všemi zrazený a opuštěný člověk, který se potřebuje postarat o své syny i těhotnou družku. Jako člověk, kterému vlastně nezbylo nic jiného, než se přidat k nacistům a který se zachoval tak, jak by to na jeho místě udělal skoro každý. Do té doby velký vlastenec ve zdánlivě bezvýchodné situaci volí, alespoň se tak zdá z Anatomie zrady, jakési „menší zlo“. Ale tak to přece nebylo, ministr byl ve skutečnosti zrůda.

Moravec, ztvárněný Mariánem Labudou mladším, dostává ve snímku až příliš času na svou obhajobu, když například v jedné scéně rozporuje svou fascinaci italským fašismem a diktátorem Benitem Mussolinim, přitom k vládě pevné ruky vždy směřoval. Jeho přesnější portrét můžeme získat zejména z knihy „Až na dno zrady“ historika a bývalého ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Jiřího Pernese. Ten Moravce popisuje jako ješitného a peníze milujícího kariéristu, který nikdy zase až tolik nevynikal a oběživo potřeboval tak moc, až se dopustil i zpronevěr.

Na aktuální program České televize je vůbec zajímavé se podívat. Výrazný prostor, o sobotních večerech, získala sovětská epopej Osvobození, běžely ale rovněž další filmy ztvárňující „Velkou vlasteneckou válku“ ideologickým a propagandistickým způsobem. Tyto mýty podporují rovněž československé dobové filmy a seriály, například v minulém týdnu reprízovaný Byl jednou jeden dům scénáristů Oldřicha Daňka a Jana Otčenáška a režiséra Františka Filipa. I jeho závěr silně idealizuje roli Rudé armády při osvobozování Prahy, používá ale rovněž další dobová klišé, když například naznačuje, že co bohatý člověk, to většinou kolaborant rychle a prospěchářsky převlékající kabát.

A to ještě napadla ani slovo o mezinárodní aféře spojené s odstraněním sochy maršála Koněva na Praze 6 a svébytným připomínáním role vlasovců starostou pražských Řeporyjí Pavlem Novotným (ODS). Složitost celé věci a nebezpečnost různých zjednodušení přitom velmi dobře odkryta třeba středeční Aréna Jaromíra Soukupa na TV Barrandov, kde se o výklad historie s Novotným a pirátským pražským primátorem Zdeňkem Hřibem (Piráti) hádali poslanci Jaroslav Foldyna (SPD) a Leo Luzar (KSČM).

Dávejme si na to všechno pozor. Jakékoliv zjednodušení hrůz nacismu a komunismu, opomíjení jejich souvislostí a hledání nevhodných paralel, je nebezpečné a z delšího pohledu by mohlo vést až k jejich opakování. Nenechávejme si tak vnucovat žádná klišé a ani historické mýty. Jedno zda obecně národovecké, ruské nebo české.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud