Je pro nás covid fatální hrozba? Proč se potom nechováme jinak?

KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Covid má v Česku už násobně víc obětí, než kolik se jich obyčejně udává v souvislosti s jadernou katastrofou v Černobylu. Otázkou tedy je, proč při potlačování pandemie nepostupujeme podobně razantně, jako bychom postupovali například při jaderném ohrožení. Odpověď je jednoduchá: Ani 13 000 mrtvých nedonutilo společnost, aby covid vzala jako skutečně fatální hrozbu.

Fatální hrozba je něco, co lidé v demokratickém světě obecně považují za jeden z mála pádných důvodů k omezení demokracie. Příkladem mohou být války, živelní katastrofy, blackout a jaderné havárie. Ve všech těchto případech jsou lidé obyčejně ochotni přijmout, že stát po určitou dobu nefunguje podle běžných pravidel.

Jinak to ani nejde. Těžko si lze představit, že by třeba britská vláda za války nařídila lidem, že kvůli hrozbě náletů mají v noci zatemňovat okna, a zároveň by se v Londýně konala legální demonstrace odpíračů zatemňování. A nějaký bývalý politik by demonstrativně nechával okno rozsvícené, protože falešným zprávám o náletech nevěří. V lepším případě by zřejmě takový „popírač smyslu zatemňování“ okamžitě skončil v izolaci, v horším ve vězení.

Na „demokratickou diskusi“ tohoto druhu není při skutečné katastrofě čas. Je třeba okamžitě zachraňovat životy a zdraví – vláda za celospolečenského konsensu rozhoduje autoritativně. Jejím hlavním úkolem je vybrat ze všech odborných plánů a doporučení taková, která použije a ponese za ně také plnou odpovědnost. Hodnocení této odpovědnosti probíhá až následně.

Ti odborníci, jejichž rady byly odmítnuty, určitě nejdou za válečného stavu ani při živelní katastrofě do médií či na demonstraci a nestěžují si veřejně na to, že vláda (či jiný rozhodovací orgán) nedbají na jejich připomínky. Bylo by to zbytečné a kontraproduktivní a mezi lidmi by to vyvolávalo nejistotu a chaos. Pokud odborník je skutečně přesvědčen o tom, že jeho rady mohou „zachránit společnost“, pak musí o své pravdě přesvědčit ty, kdo rozhodují, nikoliv ty, kdo mu rádi naslouchají.

Demokracie a autorita

Dobrým příkladem je velení lodi. Každý může varovat kapitána, že plavidlo míří na ledovou kru, vždy to ale má udělat tak, aby nevyvolal chaos. Podstata krizového řízení spočívá mimo jiné v uvědomění si, že i kapitán může udělat chybu a způsobit svým rozhodnutím katastrofu. Pokud by na lodi vznikl chaos a panika, ke katastrofě dojde zcela určitě.

Teď zbývá odpověď na dotaz z úvodu tohoto textu: Považuje naše společnost přes 13 000 mrtvých za takové memento, aby se kvůli němu dočasně vzdala nejen části občanských svobod (zavření ekonomiky atd.), ale i demokratické diskuse? Ta odpověď je jednoduchá: nepovažuje. Jinak by nebylo možné, aby lidé k pandemii nejen u nás, ale téměř v celém západním světě přistupovali dosavadním způsobem. 

Promoření radioaktivitou

Po jaderné havárii v Černobylu v roce 1986 zemřely podle obecně uznávaných odhadů přibližně 4000 lidí. Jak by možná řekli popírači covidu: radioaktivita v některých případech mohla, ale také nemusela být bezprostředním příčinou úmrtí. Naproti tomu covid má v Česku za rok už přes 13 000 obětí, tedy víc než jakákoliv havárie civilního jaderného zařízení na zeměkouli. A teď si představme hypotetický scénář, co by se dělo, kdyby Temelín, nedejbože, zasáhla podobná katastrofa jako Černobyl. 

Vláda by po konzultaci s odborníky na jadernou bezpečnost a civilní ochranu nepochybně zavedla řadu opatření, omezujících život v zemi. Dovede si ale někdo představit, že by během toho vystupovali ve veřejnoprávní televizi a dalších médiích „alternativní“ odborníci a politici, kteří by varovali před poškozováním ekonomiky kvůli nepodložené obavě z radioaktivního záření? 

Zatímco by radioaktivní mrak letěl směrem na Prahu, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost by si pravidelně odskakovala z krizového štábu do diskusních pořadů, v nichž by oponovala laickým názorům, že radioaktivita ve skutečnosti není zdaleka tak škodlivá, jak by se mohlo zdát. Předseda stomatologické komory, který má sám zkušenosti s rentgenem, totiž tvrdí, že bychom se stejně měli nechat tou radioaktivitou promořit. A že už pár lidí zemřelo na nemoc z ozáření? Bůh ví, jakými nemocemi vedle toho vlastně ještě trpěli!

Televize by věnovala značnou část svého vysílání opozici, kritizující vládu za pomalý a neefektivní postup. A bývalý prezident by si za široké mediální pozornosti odmítal demonstrativně vzít jodovou tabletu, protože ti, kdo podobné tablety jedí, jsou levičáčtí vítači migrantů. Dovede si někdo představit podobný scénář? Těžko.

Není katastrofa jako katastrofa

Zpět do reality. V našem veřejném prostoru dnes vystupují desítky a stovky laiků, odborníků a politiků nikoliv s cílem něco skutečně změnit (jinak by šli za těmi, co rozhodují), ale spíše si získat pozornost a obdiv „posádky“. 

Rovnou zdůrazním, že výše uvedené zamyšlení neznamená, že bych snad považoval vládní proticovidová opatření v Česku za bezchybná a nedotknutelná nebo vyzýval k omezení demokracie a demokratické diskuse! Na tomto extrémním srovnání chci ukázat, jak se od dnešní situace liší postup záchranných prací a chování společnosti při skutečné, rozsáhlé katastrofě. Vychází mi z toho jediný možný výsledek: Ačkoliv už má covid v Česku mnohem více obětí než jakákoliv dosavadní živelní katastrofa a počet mrtvých za rok je skutečně srovnatelný pouze s válkou, společnost jako celek infekci za skutečně fatální hrozbu nepovažuje. 

Nejde jen o přístup vlády. Pokud by lidé považovali covid za skutečnou katastrofu, srovnatelnou třeba s nebezpečím šíření radiace, veřejné „popírače“ této hrozby, vyzývající k (mnohdy až demonstrativnímu) nedodržování vládních opatření, by zastavili sami. Za války by žádný „popírač zatemňování“ demonstrovat na ulici dlouho nevydržel. Místo toho dnes dostávají na veřejnosti i v médiích podobný prostor jak ti, kteří rozhodují o protiepidemických opatřeních, tak kritici těchto opatření. Nic proti tomu. Při skutečné fatální hrozbě (pokud by ji společnost skutečně přijala jako hrozbu), by ale tato forma „diskuse“ o řešení problému prostě nebyla možná. Lidé by ji s pocitem vlastního ohrožení sami odmítli.

Otázkou zůstává, proč vlastně takzvaná euro-atlantická civilizace reaguje na pandemii o tolik benevolentněji než většina zemí Asie a Oceánie. O míru demokracie totiž nejde. Tchaj-wan není o nic méně demokratickou zemí než Česko, přesto tam díky rychlým, účinným a především mezi lidmi všeobecně akceptovaným opatřením zemřelo na covid jen sedm lidí. Nový Zéland hlásí 25 obětí. Ekonomika těchto zemí přitom znovu funguje jen s mírnými omezeními. K tomu úspěchu nevedlo vůbec nic jiného než to, že si tyto země hned na začátku řekly: covid je vážná, fatální hrozba, s kterou musíme bojovat za každou cenu a s plným nasazením.

V Česku a obecně na Západě si podobnou základní otázku, jak velkou hrozbu představuje koronavirus pro vývoj celé společnosti, dodnes skoro nikdo pořádně nepoložil. Nebo si na ni prostě odpověděl tak, že těch 13 000 mrtvých (v případě Česka), z toho většinou starších a starých lidí, tak fatální problém vlastně ani nepředstavuje. Je to možná smutné, ale je to tak. Při pohledu na formu diskuse o covidu v České republice to totiž vypadá, že z povodní, vichřic nebo možného úniku radioaktivity máme nakonec mnohem větší strach než z pokračování pandemie.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital