Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Když bitcoin spustí fičák na burzách. Komentář ekonoma Vladimíra Pikory

Když bitcoin spustí fičák na burzách. Komentář ekonoma Vladimíra Pikory

Jestli byl začátek roku pro někoho opravdu zlověstný, pak to byli majitelé kryptoměn. Určitě někoho takového taky znáte ze svého okolí: Jedno, jestli je to úspěšný podnikatel, drobný živnostník, či třeba policista, napříč všemi profesemi i sociálními skupinami různí lidé zvláště na konci loňského roku podlehli lákadlu bitcoinu a dalších kryptoměn.

V té době už bylo zcela jasné, že se jedná o cenovou bublinu a prudce rostoucí cena kryptoměn nemá nic společného s jejich skutečnou hodnotou, nýbrž je jen dílem spekulací. Přesto pokušení spočívající v některých extrémních případech ve zhodnocení řádově i o desítky či stovky procent za pár dnů bylo příliš vysoké. Například já bez velkého přemýšlení napočítám ve svém okolí aspoň pět takových „spekulantů z lidu“ a to je jen špička ledovce v podobě těch, kteří pocítili potřebu mi to vzhledem k mé profesi vyslepičit. Těch, již v mém okolí na kryptoměny spekulují, ale moc se tím nechlubí, bude aspoň desetkrát víc.

Když jsem o kryptoměnách psal na tomto místě naposledy – to bylo v prosinci —, byly na svém naprostém vrcholu. Tehdy jsem vyjádřil obavy, že se v nich maskuje obrovské nebezpečí. Že všechno bude záležet na tom, kolik lidí a jak rychle se do těchto spekulací zapojí. Pokud počet lidí přesáhne určitou prahovou úroveň a pokud se pak cena kryptoměn zákonitě zřítí, mohly by kryptoměny sehrát roli přesně takové rozbušky, jakou se v roce 2008 staly americké hypotéky. A co po nich následovalo, víme. Už jsme téhle prahové úrovně dosáhli? Nebo zatím ještě pořád můžeme být v klidu?

Podívejme se na to od lesa. Až dosud valná část z těchto „amatérských spekulantů“ žila v domnění, že si na ně státní moc nepřijde. Že „přece“ kryptoměny nelze regulovat, protože jsou konkurencí klasickému bankovnictví. Takže státní orgány, jež mohou regulovat banky, na virtuální kryptoměny jednoduše nedosáhnou. Nu – poslední dny mnohé z nich vyvedly z omylu. Zregulovat kryptoměny je překvapivě snadné. Stačí, když se administrativním zákazem přesekne možnost převést klasické peníze na kryptoburzu. Pak najednou nebude kryptoměnu za co koupit. Vy máte peníze, někdo jiný má kryptoměnu – ale nemůžete k sobě, protože vaše peníze není k prodávajícímu na burze jak dostat. A přesně tohle poslední týden do určité míry udělaly některé banky v USA a ve Velké Británii. Konkrétně znemožnily používat platební karty pro nákup kryptoměn.

To samozřejmě ještě není úplný zákaz, ale je to dost značné znepříjemnění transakcí. Ted ještě hypoteticky zbývá znemožnit jakékoliv bezhotovostní převody peněz na kryptoburzy, a kryptoměny tím mohou být téměř zcela torpédovány. Samozřejmě vždy půjde nějak toto opatření obejít – třeba přes banky ve třetích zemích. Ale už je to natolik uživatelsky nekomfortní, že pro běžného drobného spekulanta by to znamenalo skoro konečnou. A k čemu by někomu bylo vlastnictví kryptoměn, pokud by je nemohl vyměnit zpět na klasické peníze? Jakýkoliv uchovatel hodnoty má jako uchovatel hodnoty smysl jen tehdy, pokud jím lze snadno platit, respektive pokud jej lze snadno směnit na široce akceptované peníze.

Rozkmitaný kurz je pro kryptoměny typický. Proč tomu tak je, čtěte zde>>>

A důvod, proč se banky v těchto dvou zemích rozhodly tak přitvrdit? Mají obavy, že případný prudký propad kursů kryptoměn by vedl ke zchudnutí bankovních klientů, a ti by tak najednou nebyli schopni splácet své úvěry, které si vzali u klasických bank. Tedy míněno zejména úvěry na nákup kryptoměn. Celkem logická obava. Že takových úvěrů v našich končinách je jak šafránu? U nás možná. V anglosaských zemích je to jiné, i když přesná statistika neexistuje. Banky se tedy zjevně začaly bát toho co já: že totiž pokud se do spekulací s kryptoměnami namočí určitý počet běžných domácností a pokud dojde k prudkému propadu ceny, může být zle.

Asi celkem nepřekvapí, že kryptoměny na zákaz zareagovaly přesně tak, jak se banky obávaly, že by mohly zareagovat: totiž propadem. Například bitcoin během 24 hodin v pondělí ztratil 10,27 % své hodnoty (na 7449 USD/BTC). Když vezmeme v úvahu, že už jsme na některých burzách byli i na 20 tisících dolarech, není to zrovna terno. A tím se zase obloukem vracíme k původní a klíčové otázce: Dosáhla už kombinace počtu zapojených spekulantů a míry propadu ceny oné prahové hodnoty, aby se mohla stát rozbuškou pro něco vážnějšího…?

Nebudu vás napínat, to v tento okamžik ještě nikdo s určitostí není schopen říct. Za měsíc nebo dva budeme moudřejší. Ale už jen to, že si tuhle možnost vůbec musíme připustit, je vlastně docela důležité zjištění. A to ještě není všechno.

Na finančních trzích platí – je to celkem snadno statisticky doložitelné –, že čert vždycky přihazuje na stejnou hromadu. Kupříkladu když zbankrotuje jedna země, prudce roste riziko, že do půl roku zbankrotuje i země druhá a třetí. A pak zase bude třeba na deset let klid. Právě proto je nutné dosud celkem nepřehlednou situaci kolem kryptoměn chápat v širších souvislostech. A těmi širšími souvislostmi je fakt, že ve stejný den, kdy tak prudce propadly kryptoměny, tedy v pondělí 5. 2., zažily i akciové trhy „nejčernější den“ za celé roky. Mnoho i ostřílených spekulantů skutečně propadlo nefalšované panice. Například akcie klíčové americké banky Wells Fargo, jež sehrála svou negativní roli i v událostech roku 2008, klesly během jediného dne téměř o devět procent. Čím to?

Další komentáře autora najdete na webu Reflexu

Jak se bude dál vyvíjet kurz bitcoinu dle analytika? Čtěte zde>>>

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1