GLOSA JANA PALIČKY | Mohlo by se zdát, že uplynulé dny byly prostě jen takový ten klasický konec léta, který si líně plyne a nezanechává větších stop v lidských životech, snad kromě debat o tom, že se nám poněkud zhoršilo počasí. Pravdou ale je, že skoro každý z uplynulých několika dní byl svým způsobem významný. Ani ne tak tím, co se během něj aktuálně odehrálo, ale spíše v rovině symbolické. Sešlo se totiž po sobě hned několik výročí – výročí okupace Československa, výročí podepsání paktu Molotov – Ribbentrop, výročí začátku ruské agrese na Ukrajině a v neposlední řadě také výročí nezávislosti Ukrajiny jako takové. Zdánlivě tato výročí zas až tak moc společného nemají, každé připomíná úplně jinou dějinnou etapu, ale v kontextu dnešní doby nám dávají dohromady poměrně jednoznačný smysl a potvrzují ono známé rčení o tom, že dějiny mají tendenci se opakovat.
21. srpna uplynulo 54 let od vpádu sovětských tanků na území Československa, což vedlo k více než dvaceti letům okupace naší země. O dva dny později jsme si připomněli již 83 let od okamžiku, co sovětský ministr Vjačeslav Molotov podepsal se svým protějškem zastupujícím nacistické Německo Joachimem von Ribbentropem pakt o neútočení, který zásadně ovlivnil dynamiku dvou nejhorších totalit 20. století do doby, než se nacisté rozhodli, že svému „partnerovi“ vrazí kudlu do zad. 24. srpnový den pak má hořkosladkou pachuť na Ukrajině – na jedné straně země slaví 31 let od své nezávislosti a na straně druhé je to již půl roku, co vzdoruje ruské agresi. Všechna tato výročí dohromady pak tvoří jakousi pomyslnou koláž historických paralel.
