Klimatické hnutí narazilo do zdi. Nechalo si ukrást program radikální levicí | info.cz

Články odjinud

Klimatické hnutí narazilo do zdi. Nechalo si ukrást program radikální levicí

KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Snaha důsledně omezit emise skleníkových plynů narazila v posledních týdnech do zdi hned na několika místech světa. Dlouhatánský klimatický summit v Madridu skončil fiaskem, když se nedohodlo v podstatě nic. A evropský „zelený úděl“, o němž v Bruselu jednali lídři členských států EU, média prezentují jako hotovou věc, ale opak je realitou.

 

Výsledek unijního summitu se tváří jako dohoda na uhlíkové neutralitě v roce 2050 s tím, že Polsko bylo proti. Není to přitom ještě tak dlouho, kdy se závěry vrcholné schůzky musely schválit jednomyslně a to samozřejmě pořád platí. Tvrzení s „výjimkou pro Polsko“ prostě jen zní lépe, než „unijní summit skončil fiaskem“, ačkoli tato verze by byla přesnější.

Když pomineme, že vize uhlíkově neutrální ekonomiky v roce 2050 je pouze marketingový koncept, který má maximálně hodnotu papíru, na němž je napsán, zamysleme se nad tím, proč se nedaří prosazovat snížení emisí skleníkových plynů. Faktorů je několik, ale zjevně došlo ke střetu hodně nadnesených očekávání s realitou.

Od momentu, co klimatické hnutí ovládla radikální levice, jde jakákoliv racionální debata do kopru. Dobře je to vidět mimo jiné na Fridays for Future. Možná jste si ani nevšimli, že se v Praze 29. listopadu uskutečnil další z protestů mladých lidí. Byl velmi dlouho avizovaný na sociálních sítích i v některých médiích. Nakonec to bylo fiasko, protože dorazila stovka lidí. Ve srovnání s dřívějšími mnohatisícovými účastmi skutečná PR katastrofa.

Důvod je nasnadě. Z nepsaných šéfů české větve hnutí Petra Doubravského a spol. se během posledních měsíců vyklubala jen další marxistická partička, která bojuje jednou proti patriarchátu, jednou za syrskou Rojavu a nakonec samozřejmě za obligátní konec kapitalismu. V mnoha textech jsme varovali, že tento vývoj se stane realitou, pokud se podobných postav hnutí nezbaví.

Za jednoho z hlavních viníků lze označit i hnutí Extinction Rebellion, které se snažilo narušit chod mnoha evropských metropolí. Z jejich činů mohl nezúčastněný pozorovatel získat paradoxní dojem, že ani uhlobaroni by lepší sabotáž ekologických hnutí nevymysleli. Vzpomeňme si na incident, kdy demonstranti blokovali cestu autobusu MHD v Praze, nebo na blokádu příměstských vlaků v Londýně. V těch chvílích se celé hnutí ukázalo jako nahodilé seskupení idiotů.

A pak je tu samozřejmě Greta Thunbergová. Ani ta neodolala a rozšířila svoji misi na pokoření patriarchátu, ozvěn koloniální nadvlády a nevím čeho ještě. Její cesta do USA nezabrala, Američané celý problém s klimatickou změnou dál v klidu ignorují. V Madridu její apel taky nikoho nedojal, byla to jen další apokalyptická vize, která už nemá nic společného s vědeckými závěry. Následně přišlo pár nešikovných vyjádření a Gretu už zřejmě čeká jen návrat do školy.

Není to ostatně zase tak špatná zpráva. Ve chvíli, kdy podobné extrémy z debaty o klimatické změně vypadnou, bude možná reálné dobrat se nějakého výsledku. Bylo by ideální, kdyby se něco podobného odehrálo i v samotné unijní politice, která pořád blouzní v nereálných očekáváních. Německý průmysl padá nejrychleji od roku 2009 a „ekologizační“ opatření na tom mají svůj podíl. Němci sice mají větší výdrž než Francouzi, ale lze si představit, že i tam hnutí na způsob žlutých vest v dohledné době plánům Zelených či SPD učiní přítrž.

Samotná uhlíková neutralita v roce 2050 v EU je zhruba stejně reálný plán, jako byla svého času Lisabonská strategie, která měla pomoci unii předehnat Spojené státy. Poněkud komické je, že celé tažení vede Německo, které neplní (na rozdíl třeba od Česka) ani závazky plynoucí z Pařížské smlouvy. Tady je třeba pochválit českou vládu, která se zatím chová velmi racionálně a nepodléhá přehnaným očekáváním. Premiér Andrej Babiš sice podpořil uhlíkovou neutralitu, ale pravděpodobně proto, že si moc dobře uvědomuje, že to je jen marketingový koncept. Jeho boj za jádro do určité míry dává smysl, přestože můžeme debatovat, jak by nové jaderné bloky měly vypadat. Nijak extrémní podpora elektromobilům je taky nasnadě, protože vidíme jejich obtíže a je otázkou, zda emisní cíle pro automobilky v současné podobě vůbec vydrží.

Krach jednání v Madridu, klopýtání EU a odmlčení se hnutí Fridays for Future či Extinction Rebellion je tak v podstatě dobrou zprávou, ač se to nemusí ze zpráv některých médií zdát. Teprve teď totiž přišel čas na racionální debatu, kterou nebudou ovládat hysteričtí proroci konce světa.

 
 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud