KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Diskuse, která se v letošním roce, zejména, byť nejen na sociálních sítích, týkala konce druhé světové války a osvobození, respektive „osvobození“ Československa, byla i na domácí poměry, kde vyvolává velké emoce již řadu let, mimořádně výbušná. Není sporu o tom, že k tomu zásadním způsobem přispěla ruská agrese na Ukrajině, jež řadě Čechů připomněla vlastní zkušenosti se Sovětským svazem či s Ruskem v uplynulých desetiletích. Většina seriózních diskutujících proto přinášela tak či onak validní argumenty na téma „jak to tenkrát bylo“, celkový obraz nicméně zůstává stále poněkud zamlžený. I proto vznikl tento relativně stručný text.
I) Kdo stál za rozpoutáním druhé světové války
O hlavním viníkovi rozpoutání druhé světové války není nejmenších pochyb. Bylo jím nacistické Německo, jež k dobyvačné válce začalo směřovat bezprostředně po nástupu Adolfa Hitlera do kancléřského úřadu na konci ledna 1933. Tvrdí-li někdo něco jiného, je diskuse s ním ztráta času.
Četba Hitlerovy autobiografie a programového prohlášení v jednom Můj boj (Mein Kampf) a analýza kroků, které Německo od roku 1933 do počátku září 1939 podniklo, má jasnou vypovídací hodnotu. Hitler navzdory svým opakujícím se prohlášením o míru válku chtěl, stejně jako toužil po anexi zahraničních území a po vytvoření autarkní „tisícileté říše“, v níž by panský německý národ vládl Evropě a posléze i světu.
II) Role Sovětského svazu na počátku druhé světové války
Tak jako není pochyb o tom, že hlavním viníkem rozpoutání světového konfliktu v Evropě (Asii teď ponechávám záměrně stranou, protože to je jiný příběh s jinou chronologií, jakkoli se později s tím evropským do jisté míry „protne“) v září 1939 bylo Německo, nelze opomenout agresivní politiku komunistického Sovětského svazu v letech 1939–1941.
Poté, co se na jaře a v létě 1939 nepodařilo domluvit spojenectví z časů první světové války (Velká Británie, Francie a Rusko; důvody teď ponechme stranou, to by bylo na samostatný text), zaútočili Sověti v polovině září na Polsko, fakticky již poražené Německem, a podělili se o tuto „kořist“ na základě ostudného paktu Molotov-Ribbentrop o neútočení a všestranné spolupráci ze srpna téhož roku. Také sovětsko-finská „zimní válka (listopad 1939–1940) a okupace Estonska, Litvy a Lotyšska z jara 1940 má, pokud jde o zahraniční politiku SSSR a agresivní kroky z ní plynoucí, jasnou vypovídací hodnotu.
III) Kdo vyhrál druhou světovou válku
Za hlavní vítěze druhé světové války lze považovat primárně Sovětský svaz, Spojené státy americké a Velkou Británii. Pokud jde o Brity, rád bych připomněl, že se jednalo o jedinou velmoc, jež byla s Německem ve válce od září 1939 do května 1945, tj. i v době, kdy Spojené státy byly neutrální a kdy Sovětský svaz s nacisty ochotně spolupracoval v rámci již zmíněného paktu Molotov-Ribbentrop.
Vítězství, které Britové slavili na jaře a v létě 1945, tak bylo ve všech ohledech opodstatněné. Spojené státy americké byly jasným vítězem války v Pacifiku, nemluvě o jejich zásadním příspěvku v boji proti Němcům a Italům v severní Africe, v Itálii a na západní frontě.
Sovětský svaz pak byl hlavním vítězem války nad Německem. Intenzita bojů na východní frontě, velikost armád, množství zbraní a počet obětí jsou s ničím jiným nesrovnatelné, právě tady se odehrával onen pověstný „souboj titánů“, z něhož nakonec vyšel vítězně SSSR. Současně je ale třeba říci, že – aniž bychom tento triumf zpochybňovali – k tomu významně přispěla zejména americká ekonomická a vojenská pomoc, bez níž by měli Stalin a jeho maršálové cestu k vítězství mnohem složitější.
