Kradete? Kraďte dál. Řešíte si ego? V klidu řešte dál. Ale proboha, dejte nám informace!

 FOTO: Jakub Poláček / CNC / Profimedia

Vladimír Piskáček

27. 08. 2020 • 17:00
KOMENTÁŘ VLADIMÍRA PISKÁČKA | Sedím na poradě vedení jedné školy s přibližně 300 studenty. Vlevo ode mne sedí ředitel školy, napravo jeho výkonná zástupkyně, přes stůl šéfka marketingu a vedoucí studijního oddělení. Všichni máme otevřené počítače a zuřivě již deset minut googlíme. 

Do otevření školy a nástupu žáků zbývají tři pracovní dny a vedení školy stále dokola řeší, jaká covidová opatření nastaví. A jak se postaví k doporučením, která ministerstvo před pár dny vydalo. Respektive, jak si nastaví pravidla vlastní, protože doporučení jsou úplně na nic. Porada vedení se táhne, všichni se snažíme najít faktické informace, kterými bychom naše finální rozhodnutí podpořili.

O čem se na poradě rozhoduje? No o takové drobnosti, jako jestli žáci začnou ve škole, nebo se už rovnou udělá on-line výuka, jak se chovat při prvním nakaženém, co dělat když se nakazí tři studenti, čtyři, pedagog. A především, jak studentům kýženou látku předat i za velmi nepříznivých podmínek.

„V doporučeních je, že se máme řídit jejich semaforem, ale já ho nikde nemůžu najít. Nemáte někdo odkaz,“ ptá se kolektivu ředitel školy.

„No mělo by to být na stránkách ústavu informací o zdraví, nebo úřadu zdravotnických informací, nebo tak se to nějak jmenuje. Včera jsem slyšel v televizi jeho ředitele a ten o tom semaforu mluvil,“ dočká se reakce.

Je samozřejmé, že název Úřadu zdravotnických informací a statistiky nezná přesně, nikdy předtím o něm neslyšel a data, která z něj již měsíce padají, jsou naprosto k ničemu, k životu ho tedy opravdu nepotřebuje.

„Tam to nikde nevidím,“ ozve se ředitel poté, co stránky najde.

„Tak na stránkách ministerstva zdravotnictví,“ dostane další radu.

Po pár minutách googlení reaguje marketingová šéfka.

„Mám to, tady je ten semafor,“ jásá a posílá odkaz všem.

„Ale to je z 10. srpna, to už určitě neplatí. Teď jsem na IDNESu četl, že těch nakažených raketově přibývá,“ ozývá se někdo s faktickou poznámkou.

Neuspěli jsme. Pět vzdělaných lidí hledalo klíčovou informaci, kterou potřebují pro rozhodnutí o budoucnosti stovek lidí, ale bez výsledku. Zkusili jsme i stránky úřadu vlády („je tam Prymula, třeba to mají tam“), ministerstva průmyslu a obchodu („Havlíček včera o covidu mluvil v televizi“), ministerstva pro místní rozvoj („třeba to soustřeďují tam, když se to týká všech krajů“), hygienické stanice („kde jinde už by to mělo být“). A nic.

Bájný semafor neexistuje. Centrální místo, kde by se soustředily informace, které životně (doslova) potřebuje přes deset milionů lidí, neexistuje. Neexistuje dokonce ani decentralizované místo, prostě neexistuje žádné!

Takový šlendrián je naprosto nepochopitelný a hlavně nedává vůbec žádnou logiku.

Jedna část lidí jde do politiky, protože chtějí krást. Fajn, můžete si říct, nemorální, možná trestné, ale ať mají lepší auta a větší byty, to mě teď, dva dny před nástupem dětí do školy opravdu netrápí.

Druhá část lidí se jde do politiky opojit mocí. Fajn, může to být dětinské, můžete si říct, možná hloupé, ale ať jezdí s majáčkem a mluví do televize, to mě teď, dva dny před nástupem dětí do školy, taky nechává zcela chladným.

ALE PROČ NENÍ JEDNO MÍSTO, JEDEN ČLOVĚK, KTERÝ CENTRALIZUJE DOSTUPNÁ DATA A KAŽDÉ RÁNO V ŠEST HODIN JE KLIDNĚ NAPSANÉ VE WORDU NEPOVĚSÍ NA WEB, KTERÝ SI ZA DESET MINUT SPÍCHNUL VE WORDPRESSU, to je prostě nepochopitelné. Neobhajitelné.

Právě teď, v tuto chvíli, běží po celé zemi na šesti tisících školách šest tisíc porad vedení, kde sedí lidé, kteří se nemohou zodpovědně rozhodovat, protože nemají základní data. Nechtějí analýzu, syntézu, kontext, rady, chtějí prachobyčejná data. Jeden milion šest set tisíc žáků čeká na pokyn, co mají dělat, a jak jim ho může někdo zodpovědně dát? Nemůže.

S variantou, že chaos je vytvářen záměrně, se odmítáte smířit, ale prostě ji nakonec musíte připustit. Protože jinak to není možné. Vždyť jsme ve 30. letech 21. století, všechna data máme. Když je teď rychle (za sedm měsíců sic!) nejsme schopni dát dohromady automaticky, proč to neuděláme alespoň ručně. Vždyť toho přece nechceme tolik.

Jaká opatření platí a kde?

Jak vypadá bájný semafor teď?

Kdy vláda plánuje současná rozhodnutí revidovat?

Tohle je opravdu nemožné, Andreji Babiši? Na mysl se mi dere věta slavného autora neméně slavných proslovů amerických prezidentů Jamese Humese. „The art of communication is the language of leadership“ (umění komunikace je jazykem lídrovství, pozn. red.).

A v tom je právě problém. Chybí tu lídr.

SDÍLET