KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Když v Izraeli nebo v USA nastoupí bývalý vrcholný politik do významné pozice v nějaké důležité korporaci, bere se to jako čest a jako přínos. U nás si většinou vyslouží nařčení z protekcionismu, „kšeftů“ nebo rovnou z korupce. Přitom pravé úplatkáře veřejnost nezná, ti ke svým rejdům využívají anonymitu. Veřejně známá tvář si nemůže dovolit jen tak pošpinit své jméno, a je i proto tím nejlepším kandidátem pro lobbing.
Kdykoli bývalý špičkový politik začne v Česku pracovat v podnikatelském sektoru, je kolem toho pozdvižení a vyrojí se spekulace „co za to asi dostal“. Potkalo to řadu bývalých vrcholných ústavních činitelů a totéž se teď děje na konto zprávy, že bývalý vicepremiér a šéf ČSSD Jan Hamáček bude pracovat pro Hospodářskou komoru v sekci obranného průmyslu. Jenomže marná sláva, když neumíme jejich zkušenosti využít v další práci pro stát, je logické, že nějak se živit musí – nejlépe tím, čemu rozumí.
Na úvod poznamenejme, že když někdejší ministr či poslanec dostane veřejnou funkci, pro změnu si vyslouží obvinění, že jde o protekci, takže je to prašť jako uhoď. Asi by pohledem kritiků bylo nejlepší, kdyby nedělali nic, ale to by se zase psalo, že si v politice „nakradli a už mají dost“.
Obecná otázka ovšem zní jinak: Opravdu si někdo myslí, že ten, kdo léta působil ve vysoké volené funkci, představuje významné korupční riziko? Nehrozí to spíše u „šedých myší“, které se nepozorovaně pohybují v kuloárech? Samozřejmě, že B je správně. Ano, občas na hladinu vyplave „velká ryba“, která je samozřejmě (přinejmenším v médiích) vidět víc než ony šedé myši, ale celé nám to napovídá, že je daleko lepší, pokud někdejší vládní či parlamentní funkcionář přiznaně nastoupí do lobbistické pozice, než aby využíval svých kontaktů „na tajňačku“. Je na ně daleko lépe vidět.
