Nechte mluvit Babiše! aneb Komunikační katastrofa vlády

 FOTO: Profimedia

Vladimír Piskáček

09. 10. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ VLADIMÍRA PISKÁČKA | Komunikace vlády s lidmi, kteří ji ve volbách pověřili, aby po čtyři roky vedla zemi, je katastrofální. A to i pokud vytkneme před závorku premiéra Andreje Babiše, jehož komunikační styl je parodií sebe sama. Přitom právě on se k okolnostem musí postavit a jasně je vysvětlovat.

Jestliže v Česku skutečně existuje velká skupina lidí, kteří nedodržují vládní nařízení spojená s koronavirem - jak bez uvedení pramenů tvrdí ministr zdravotnictví Roman Prymula - je to zcela vina tohoto kabinetu. Pokud chceme být adresnější, v této chvíli je to z velké části vina právě Romana Prymuly.

Zkusme se na komunikaci vlády a ministra podívat pohledem veřejnosti. Očima lidí, kteří řeší nejrůznější životní situace, kteří se bojí o zdraví své a svých blízkých, očima lidí, kteří nehltají neustále všemožné zdroje informací. A konečně očima lidí, kteří nemají epidemiologické či lékařské vzdělání a používají spíš selský rozum, případně se snaží myslet kriticky. 

Co letos zažili? Nejprve v březnu náraz, naprosto nečekanou situaci a restrikce. Nechme stranou jejich nezbytnost, zcela určitě mají smysl. Věnujeme se způsobu, jakým kabinet o těchto fatálních opatřeních s lidmi mluví. Exministr Vojtěch, byť s nejlepšími úmysly, byl na jaře pro smích. Občas ponížen nadřízeným v přímém přenosu, občas popřen a zesměšněn svým podřízeným. Nic z toho nebylo nezbytné, byla to jen ega aktérů, která je k tomu vedla. A lidé to cítí.

Z ministrů a úředníků se k situaci na jaře vyjadřoval kdekdo, společnou linku ale hledali obtížně. Často si protiřečili a popírali něco teprve nedávno vyřčeného. Ve vyjádřeních, která se lidí bezprostředně týkala, byl chaos a opatření se vzpírala rozumu i logice. A především, komunikaci státu nikdo neměl pod kontrolou. Nebyla systematická, důvěryhodná, pravidelná ani koncentrovaná - jeden zdroj, ze kterého byste zjistili co a jak, neexistoval.

Před prázdninami se lidé od premiéra dozvídají, že mají zůstat doma a podpořit tuzemský cestovní ruch, aby pak sledovali, jak se chystá k moři. Od epidemiologa, který velmi ostře vystupoval proti cestování do zahraničí zase slyšeli, že v Chorvatsku mu bylo lépe, protože byl v osamocené vilce sám a bylo to pro něj tedy bezpečnější. A samozřejmě legendární věta tehdejšího náměstka Prymuly o hranicích zavřených na dva roky - ta zafungovala jako červený hadr. O to mocněji, že lidé docela znají jeho minulost. 

Ke komunikaci patří vizuální styl. Obrázky silnic vedoucích přes hranice do Rakouska či Německa přehrazených protitankovými zátarasy, dráty a bariérami i vyjádření vojáků, že „čáru“ mají pod kontrolou, byla dokreslením situace. Ano, dnes už se to může zdát jako klišé, ale do celkového obrazu to patří. Lidé si to pamatují. 

Pak vláda dostává přestávku, opatření se uvolňují. Přichází čas pro - mimo jiné - nastavení jasných komunikačních pravidel pro obtížný podzim, o němž jsme dlouho dopředu věděli. Ujasnit si, kdo bude za vládu mluvit, jak často, jakým způsobem. Kabinet na to má minimálně dva měsíce a to je zároveň čas, aby pro takovou komunikaci přichystal předpolí a lidi na složité období připravil.

Přichází září a co se děje? Vše je pořád nahodilé, chaotické, nekoncepční. Navzdory tomu, že i pro krizovou komunikaci - a o nic jiného v tomto případě nejde - existují jednoznačná pravidla, naučitelná a pochopitelná. Premiér místo toho raději znovu veřejně ponižuje svého ministra, když impulzivně překope jím vydaná nařízení (i to je vzkaz lidem, i to je způsob komunikace), a na scénu naplno nastupuje „plukovník“. Konečně dostává výlučnou pravomoc komunikovat, kterou však premiér okamžitě poruší a uvádí Prymulova vyjádření (například o registracích v hospodách) na pravou míru. Situace okolo viru se dramaticky zhoršuje, komunikační chaos pokračuje.

Roman Prymula jako by nechápal, že v dané situaci je potřeba znejistělé, zmatené a bojící se společnosti vysvětlit, že to, co přijde, je nezbytné. Nedokáže opustit armádu: nařizuje a zjevně je přesvědčený, že stačí na tiskové konferenci pohrozit: „Když nebudete poslouchat, uvidíte, co všechno zmůžu!“ Přitom nejde o nic menšího než o důvěru. Je-li pravda, že existuje velká část lidí, kteří vládní nařízení bojkotují, je to právě důkaz ztráty důvěry ve schopnosti kabinetu situaci řešit. Pokud Prymula nedokáže prodat to, co vláda vymyslela, je to jeho chyba, nikoli chyba těch, kteří to mají koupit.

Jako ukázka tohoto přístupu může sloužit třeba nařízení o mši svaté, konkrétně zákaz zpěvu během mše. „Vždyť na liturgii si nedovolili sáhnout ani komunisté!“ stýskal si mi v minulých dnech poměrně zoufale jeden můj kolega. Pro určitou skupinu obyvatel - v Česku jsou pořád necelé tři miliony lidí, kteří se hlásí ke katolické církvi - to je významný zásah do života. A nejsou to hloupí lidé. Určitě by snesli argumenty, jak to udělat bez zpěvu - pasáže mše recitovat a nezpívat například. Nebo by možná i pochopili, že je to zásah nezbytný. Jen by s nimi musel někdo mluvit na jejich úrovni. Tedy inteligentně a s určitou empatií. Věřící se však místo takového přístupu dozvědí, že když nebudou poslušní, ministerstvo zaklekne a důsledkem bude tvrdší postup. „On si stěžuje, že ho lidé neposlouchají, že se staví proti nařízením, přitom s nimi mluví jak na buzerplacu. A čemu se pak ten lampasák jako diví?” uvažuje zmíněný kamarád. 

Jsem přesvědčený, že by pro všechny bylo daleko lepší, kdyby opatření týkající se koronaviru komunikoval premiér Babiš. Může to vypadat paradoxně, ale je to tak. Nemá ta opatření v žádném případě sám vymýšlet a korigovat. Od toho jsou tu epidemiologové, případně konkrétní ministři. Ale jestli by měl v současné době někdo vysvětlit, co vláda chystá a proč, pak je to on. Pro poměrně významnou část obyvatel je věrohodný - to ukázaly právě proběhnuvší volby. Navíc by odpadla jedna z největších slabin komunikace současné vlády: chaos. Ministr oznámí: „otestujeme všechny občany“ a premiér ve zprávách o dvě hodiny později jeho vyjádření koriguje: „Zatím je to jen diskuze. Musíme zjistit, zda je to možné a vhodné.“

V současné bezprecedentní situaci země potřebuje lídra. Pokud Andrej Babiš nemá schopnost a vůli se jím alespoň na chvíli stát, měl by okamžitě odejít. Pokud na to ale stále ještě aspiruje, měl by se té role zhostit se vším všudy. Vyjádření, která mu jeho tým připraví, budou jednoduchá a pochopitelná a on je bude opakovat stále dokola, než dojde ke změně. Bude mluvit jazykem, který se někomu nemusí líbit, ale velká skupina lidí mu rozumí a je pro ni přijatelný a pochopitelný. A bude to říkat s vehemencí sobě vlastní. Prostě přestane informační chaos. To je to, co nyní potřebujeme.

SDÍLET