KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE |Čas utíká nesmírně rychle. Za měsíc a pár dní začne léto a do začátku amerických prezidentských primárek bude zbývat pouhého půl roku. Naděje, které mnozí demokraté i republikáni upínají k tomu, že jejich strany vygenerují do těchto voleb mladé a přitom relevantní, silné kandidáty, se začíná limitně blížit nule. Stále pravděpodobnější je naopak představa, že se o Bílý dům znovu střetnou úřadující hlava státu demokrat Joe Biden a jeho republikánský předchůdce Donald Trump.
Už jen data narození obou politiků – 1942, respektive 1946 – jasně připomínají, že měli být dávno v penzi a ne se rvát o další čtyři roky „na vrcholu kluzkého stožáru“. Jenže! Pokud jde o demokraty, jejich vedení vysílá prakticky nepřetržitě signály, že vzhledem ke kandidatuře úřadujícího prezidenta by mu ostatní straníci neměli stát v cestě. Má to sice být doporučení, v praxi jde ale o vážné varování pro všechny, kteří by chtěli Bidenovi zkomplikovat jaro (primárky), když už jej čeká náročný podzim.
Nejsou lidi…
Americká politika – to je nejtvrdší souboj na světě a ani takové stranické „doporučení“ nemůže zabránit skutečně ambicióznímu jednotlivci pustit se do boje a jít třeba i proti Bidenovi. Problém ale spočívá v tom, že 1) porazit stranický establishment v čele s prezidentem a sílou Bílého domu v zádech v primárkách je strašně těžké (i tak schopný politik, jako byl Ronald Reagan, by o své zkušenosti z roku 1976, kdy to zkusil proti Geraldu Fordovi, mohl vyprávět); 2) žádný charismatický Clinton (z roku 1992) dnes v řadách demokratů, zdá se, není.
Pokud jde o republikány, Donald Trump je příkladem politika, který to v roce 2016 proti stranickému establishmentu a proti jednomu z nejmocnějších politických klanů v zemi zkusil, a nakonec i vyhrál, takže se před ním musela sklonit, alespoň formálně, i stranická elita Republikánské strany (třebaže jím pohrdala a myslela si o něm své).
Tato skutečnost, tedy Trumpovo vítězství, ale byla dána specifickou vnitrostranickou a politickou situací (znechucení politickými elitami obecně, „blbá nálada“ a ve finále, navzdory mediálnímu obrazu, slabá protikandidátka Hillary Clintonová). To se nebude jen tak opakovat.
…ani přesvědčivé politické vize
Ještě smutnější než vysoký věk hlavních uchazečů o prezidentský post je ale jejich myšlenková vyprahlost (jakkoli se oni i jejich týmy tváří právě naopak) a naprostá absence přesvědčivé politické vize, která by oslovila zejména mladou americkou generaci.
Aby bylo jasno: Donald Trump na podzim 2016 nevyhrál proto, že by kromě obecného, byť pro značnou část voličů přitažlivého sloganu Make America Great Again nabízel smysluplný politický program; vyhrál, protože se mu podařilo přesvědčit voliče, že je anti-establishment, což může znít sice na první pohled komicky, ale „ujalo se to“. Podobně ostatně ve Francii přesvědčil voliče roce 2017 o tom, že není součástí establishmentu, prominentní bankéř a bývalý ministr Emmanuel Macron... O čtyři roky později pak Biden vyhrál takřka výhradně proto, že byl jediným možným anti-Trumpem.
Nyní, na jaře 2023, vše nasvědčuje tomu, že se „souboj starců“ bude v příštím roce opakovat. Oba kandidáti si přitom stojí hůř než v roce 2016, respektive v roce 2020.
Zatímco v roce 2016 byl Donald Trump „štikou“, jež svou dravostí a pro mnohé osvěžující nekorektností a přímostí šokovala politické elity a získala spoustu voličů (zejména bílých mužů z nižších středních vrstev, kteří dříve k volbám příliš nechodili). A Joe Biden, jak jsem už řekl, zvítězil v roce 2020, protože se demokratům v čele s Barackem Obamou a Billem Clintonem podařilo přesvědčit voliče, že i „ten nejhorší Biden je lepší než ten nejlepší Trump“. Prostě řečeno: lidem vadil méně než úřadující kontroverzní prezident.
