Obchod USA s Evropou: Radikální obrat nečekejme. Biden nechce udělat stejnou chybu jako Obama


KOMENTÁŘ MATĚJE JUNGWIRTHA | Nejen vojenskou spoluprací jsou živy vztahy mezi USA a Evropskou unií. To platí i přesto, že ve veřejné diskuzi o transatlantických vztazích viditelně dominují vojensko-bezpečnostní témata, jako jsou raketové obranné systémy, společná cvičení aliančních armád či věčná otázka bojeschopnosti a koordinace armád států EU.

Tento aspekt atlantických vztahů je bezesporu důležitý, ale dnes poněkud neprávem zastiňuje obchodně-ekonomickou dimenzi vztahů mezi USA a EU (či jejími členy). Důraz na bezpečnostní výhody transatlantické aliance dával velký smysl v dekádách studené války, kdy americké vojenské záruky fungovaly jako ochrana proti hrozbě Sovětského svazu v Evropě. Nicméně v 21. století, dlouho po konci bipolárního fungování světové politiky, si aktuální problémy obchodních vztahů zaslouží přinejmenším stejně pozornosti jako otázky, kde a v jakém počtu jsou v Evropě umístěni američtí vojáci. 

Transatlantické obchodní vztahy také hrají velkou roli v amerických prezidentských volbách. Překvapivým faktem je, že oba současní kandidáti se ve svých vizích pro obchodní vztahy nejvíce liší ve formě realizace a prezentace, ne nutně v obsahu, kterým je podpora americké domácí výroby (především průmyslové), i za cenu ohýbání pravidel volného trhu. Prezident Trump se často a rád chlubí záchranou amerických pracovních míst, tvrdým vyjednáváním s EU a uvalováním dovozních cel na evropské produkty. Demokratický protikandidát Joe Biden zase akcentuje svůj program „Buy American“, skrze který chce podpořit americkou domácí poptávku po v Americe vyrobených produktech, a to i za cenu omezení konkurenceschopnosti evropského dovozu do USA. 

Zahraniční obchodní politika je důležitá i pro americké voliče v jejich rozhodování komu dát svůj hlas – celá čtvrtina jich podle průzkumu Trade Vistas uvedla, že obchodní politika kandidátů má největší vliv na to, koho budou volit. Stojí proto za to se blíže podívat na historii atlantického obchodu a pozice obou kandidátů na post prezidenta. Pro někoho možná překvapivým závěrem je, že Trump a Biden se ve své vizi transatlantického obchodu více liší ve stylu nežli v obsahu samotném.

Trump se chová státnicky celou dobu. Neudělal žádný krok, který by jej mezi ostatními prezidenty diskvalifikoval, říká Kovář

Atlantický obchod ve zkratce

Evropská unie a USA jsou si navzájem kriticky důležitými obchodními partnery. Dohromady (včetně Velké Británie) generují téměř polovinu světového HDP, EU je největším trhem pro americký export zboží a to samé platí opačným směrem. V sektoru služeb mají USA s EU přebytek obchodní bilance, tedy Amerika vyváží do EU větší objem služeb, než který proudí opačným směrem. V oblasti zboží je ale situace dlouhodobě obrácená a USA mají s EU obchodní deficit, tj. objem evropského dovozu do USA je vyšší než americký vývoz do EU. Tento deficit je dlouhodobým trnem v oku pro Trumpa, který v něm, dosti zjednodušeně, vidí důkaz neférové domácí podpory evropského exportu. 

Jelikož Spojené státy i státy EU jsou výrazně pokročilými ekonomikami, většina vzájemného obchodu ve zboží je realizována tzv. uvnitř odvětví (intra-industry trade). To znamená, že USA a EU obchodují především se součástkami a pokročilými meziprodukty, které se používají v pokročilé industriální výrobě (např. strojírenství, zvláště automobily). V makroekonomické teorii tento typ obchodu mezi zeměmi přináší úspory v rozsahu, který každému hráči umožňuje soustředit se jen na část výroby a synergicky využít produktů a zboží druhého partnera.

Potud ekonomická teorie, která mluví ve prospěch co možná nejvolnější a beztarifní výměny zboží a služeb mezi Spojenými státy a EU. Ďábel se ale skrývá v detailech, které vypluly na povrch během dlouhých a nakonec neúspěšných jednání o TTIP, tedy transatlantické zóně volného obchodu, nejambicióznější a největší navržené dohodě svého druhu. Nejznámější pře se vedly o možný dovoz geneticky modifikovaných potravin a chlorovaných kuřat z USA do Evropy, ale ani v oblastech s minimálními praktickými rozdíly, jako jsou třeba bezpečnostní standardy pro automobily, nebylo během vyjednávání dosaženo velkého pokroku. TTIP byl proto neslavně uložen k ledu po 15 kolech neúspěšných jednání těsně před zvolením Donalda Trumpa americkým prezidentem.

USA budou světu vládnout dál. Čína ani Indie je teď nemůžou ohrozit, vyplývá z analýzy Magazínu I

Obchodování s Donaldem

Jak ukazuje osud TTIP, euroamerické obchodní vztahy nebyly v nejlepší kondici již před Trumpovým nástupem do prezidentské funkce. S Trumpem u kormidla ale americká obchodní politika získala nový rozměr nepředvídatelnosti a impulzivnosti. Donald Trump velmi rád zdůrazňuje své (poněkud pochybné) úspěchy v oblasti realitních investic a opakovaně deklaruje, že pokud se mu jakákoliv dohoda bude zdát nevýhodnou pro Spojené státy, tak nemá problém od vyjednávacího stolu odejít úplně. 

Primární filosofie Trumpovy obchodní strategie je obsažena ve sloganu „America first,“ tedy „Amerika první.“ V Trumpově černobílé interpretaci komplexních obchodních jednání mezi USA a EU může být jen jeden vítěz a jeden poražený – podle toho také vypadají prezidentovy politické kroky. V roce 2018 Trump oznámil sérii dovozních cel ve výši až 25 % na ocelové a hliníkové produkty dovážené do USA z EU. Trump argumentoval potřebou chránit americkou průmyslovou výrobu před neférovou evropskou konkurencí. Evropská komise odpověděla způsobem, který skvěle naznačuje, jak malicherná je osobní rovina v transatlantických obchodních přích. EU uvalila dovozní cla mimo jiné na vybrané americké produkty ze států, které podporují Trumpa – floridské pomeranče, whiskey z Tennessee a Kentucky či motocykly z Pensylvánie. 

Dalším skvělým příkladem Trumpovy obchodní politiky s EU je pře o dostavbu plynovodu Nordstream 2, který by zvýšil ruský dovoz plynu do EU. Evropská unie dováží cca 70 % své potřeby zemního plynu a USA mají velký obchodní zájem na tom, aby výraznou část této poptávky pokryl americký dovoz v podobě zkapalněného zemního plynu. Trump, do značné míry oprávněně, viní Německo z toho, že na jedné straně spoléhá na americké bezpečnostní záruky (mj. díky jednomu z největších zahraničních kontingentů americké armády, který je právě v Německu) a na straně druhé Spojeným státům škodí tím, že kupuje zemní plyn od Ruska, tedy státu, před jehož agresivní zahraniční politikou mají Američané Evropu chránit. Kongres USA tak ve vzácné politické shodě hlasy republikánů i demokratů schválil sankce na firmy a společnosti, které by se podílely na dostavbě Nordstreamu 2.

Zlatá éra partnerství s USA skončila, „transatlantisty“ čeká zklamání i s Bidenem

Bidenova značka „Made in USA“

Jak podotýká celá řada amerických komentátorů, rozhodně není na místě věřit, že Bidenovo vítězství povede k návratu americké ekonomické politiky volného trhu ve stylu 90. let. Především proto, že Biden si určitě dobře pamatuje lekci, kterou USA uštědřila Čína během 8 let, kdy působil jako viceprezident Baracka Obamy. Obama totiž uplatnil sérii obchodních dohod se zeměmi regionu jihovýchodní Asie, včetně Číny. Ty otevřely americký trh levným dovozům produktů, kterým americká domácí produkce v mnoha odvětvích nemohla konkurovat kvůli kombinaci vyšších mezd, lepších pracovních podmínek a nižší efektivity výroby. A právě uzavřené obchodní dohody znemožnily jednotlivá americká odvětví alespoň částečně ochránit dovozními cly. 

Právě ztráta pracovních míst v průmyslu v Pensylvánii, Wisconsinu a Michiganu výrazně přispěla k Trumpově vítězství v roce 2016 v těchto nesmírně důležitých státech. Demokraté v čele s Bidenem nechtějí udělat stejnou chybu dvakrát. 

V tomto světle je třeba vnímat Bidenův masivní plán investovat 400 miliard amerických dolarů do podpory americké domácí průmyslové výroby, americké infrastruktury a vývoje či produkce zelených technologií. Tento návrh je skutečně populární mezi všemi americkými voliči – podporují jej tři ze čtyř Američanů. Nicméně to také znamená výrazně těžší podmínky pro evropské zboží na americkém trhu. Biden se také zavázal omezit masivní americké veřejné zakázky pouze na americké dodavatele bez ohledu na dlouholeté závazky USA vůči ostatním obchodním partnerům.

Dalším souvisejícím aspektem Bidenovy vize pro americkou obchodní politiku je tzv. „reshoring“ amerických pracovních míst. Biden chce vynaložit další miliardy dolarů na to, aby do USA „vrátil“ pracovní místa ve výrobních řetězcích, jako je výroba ochranných lékařských pomůcek (bezesporu efekt probíhající pandemie koronaviru), komunikační technologie a polovodiče potřebné pro celou škálu elektrických přístrojů.

Závěr

Z výše uvedeného srovnání atlantických obchodních politik Trumpa a Bidena je patrné, že rozdíly mezi oběma kandidáty nejsou až tak veliké. Biden se s Trumpem koneckonců shoduje v tom, že v projektu Nordstream 2 vidí „špatnou dohodu“ pro Evropu. Kandidáti se ale dosti liší ve formě implementace svých vizí. Kde Trump na svém twitteru pyšně oznamuje nové tarify na evropské dovozy, Biden publikuje precizně zpracované návrhy na stimulaci americké výroby, americké poptávky a amerických pracovních míst. 

Dalším bodem, na kterém se Trump i Biden víceméně shodují, je rostoucí význam americko-čínského obchodního soupeření. S tím souvisí i opakované volání po větší iniciativě a podpoře EU v této obchodní válce, ať již jde o implementaci 5G sítí či lepší ochranu evropských a amerických osobních dat, patentů a obchodních tajemství před čínskou obchodní špionáží.   

Americko-evropské obchodní soupeření tak v plném odhaluje rizika upřednostňování krátkodobých politických a ekonomických zisků nad výhodami dlouhodobé a stabilní obchodní spolupráce mezi dvěma největšími světovými ekonomikami. Jestli USA a EU nedokážou najít společnou řeč v obchodní politice, jak pak mohou očekávat něco jiného od ostatních partnerů? 

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).

SDÍLET
sinfin.digital