Pandemická i politická krize. Máme v Česku ještě nějaké státníky?

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Je zlé žít s pandemií. A je ještě horší čelit jí s neschopnou vládou. Je deprimující zjistit, že i opozice, která má ambici převzít po volbách moc, tápe. Najít státníka mezi současnou reprezentací je jako hledat jehlu v kupce sena: Smutná fraška kolem stavu nouze. Neschopnost pravdivě říct lidem, že nelze rozvolnit. Neochota vzít na sebe odpovědnost. Krize politiky kráčí za tou pandemickou. Nebo spíš před ní?

Napřed fakta: Andrej Babiš je mizerný premiér. Až tak moc, že jeho působení ohrožuje zdraví a životy lidí. Bez ohledu na jeho subjektivní (ne)kvality nyní objektivně čelíme dalšímu mohutnému náporu epidemie. Co bychom potřebovali? To samé, co pomohlo našim sousedům a uchránilo je od nejhoršího. Tedy setrvat u tvrdých omezení do doby, než jejich zrušení skutečně umožní epidemiologická situace a tvrdá data. Jen slabý a alibistický politik v těžké chvíli dbá na něčí brblání a vlastní popularitu.

Co na politické scéně vidíme místo vůle a připravenosti vyrovnat se se situací? Politikaření, svalování viny a odpovědnosti na druhé, zbabělost říci lidem tvrdou pravdu, či rovnou lhaní a fatální deficit lídrovství… Nechme být premiéra, od něj jsme nic jiného nečekali a tedy nás nemohl už nijak zklamat. Jenomže to vypadá, jako by zmíněnými vadami nakazil i demokratickou opozici… 

Situace, před níž opozice v posledních dnech stála, rozhodně nebyla snadná. Předseda vlády dovedl zemi na okraj propasti, navíc ztratil většinu ve Sněmovně a nebyl v danou chvíli schopen, či snad ani ochoten, hledat konsensus, který by umožnil pokračování nutných opatření v boji s epidemií. Jediným čistým, rozumným a správným řešením je v takové chvíli buď demise, nebo vyjádření nedůvěry – a nalezení nového vládního uspořádání, jež lépe zvládne čelit krizi. Jenomže to první Babiš neudělal a k tomu druhému nikdo nenašel odvahu.

Právě v těžkých situacích a v okamžicích krize ale rostou skuteční lídři. Nebo aspoň politici, co ukáží prozíravost a schopnost myslet dál než na jeden tah dopředu. Je pro mě nepochopitelné, proč se opoziční představitelé upnuli na stav nouze a jeho neprodloužení. Měli postupovat opačně: pokračování krizových mechanismů podpořit a snažit se „zrušit“ Babiše. Protože v něm je přece problém – a ne v nutných opatřeních…

Nápor opozice měl od počátku směřovat vůči pozici předsedy vlády, která byla otřesena ztrátou komunistických hlasů. Což by na jedné straně zatáhlo „Pětku“ do spoluodpovědnosti za další vývoj (o což asi nestála, leč nemohla se tomu dost dobře vyhnout), na druhé straně jí to nabídlo šanci uchopit kormidlo, kterou ale nevyužila. Místo jasných odvážných kroků hrála při zdi a výsledek tomu odpovídá. Nevyhrála a ani vyhrát nemohla, když si za cíl nezvolila porazit premiéra, ale porazit stav nouze. Opozice měla jednoznačně usilovat o konec Andreje Babiše coby předsedy vlády. Ne proto, že by to bylo snadné, ale protože to bylo správné a symboly jsou v politice důležité. 

Opozice si měla položit prostou otázku „co je v této chvíli nejdůležitější?” a popravdě si na ni odpovědět: „chránit životy lidí“. Pak by věděla, co musí udělat. Po tvrdém odsouzení Babišova působení jedním dechem dodat, že krizové řízení je ke zvládnutí epidemie nutné a musí pokračovat. A postavit předsedu vlády před tři možnosti: 1. že si přeci jen vyjedná podporu komunistů 2. že přijme konkrétní podmínky, jež ve stavu nouze zlepší funkčnost opatření 3. že bude čelit hlasování o nedůvěře.

Tímto by byl premiér donucen volit, ne se vykrucovat a hrát mrtvého brouka nebo svalovat vinu za mrtvé lživě na nevládní strany. Další chybu opozice udělala, když neodhadla, že když hodí veškerou tíhu na hejtmany, kteří k řešení pandemie takového rozsahu nemají ani prostředky, ani pravomoci, donutí je požádat kabinet o nové vyhlášení nouzového stavu, čímž se nechá zesměšnit. Opozice zkrátka nebyla schopna vidět dál než za první roh. Pro pořádek dodejme, že sám Babiš se zachoval „jako Babiš“. Byť si nedokázal vyjednat hlasy pro pokračování nouzového stavu, neudělal, co by udělal každý státník a nespojil s tím otázku důvěry vládě. Tím by donutil opozici, aby učinila volbu a buď hlasovala pro, či převzala odpovědnost za novou vládu.

S Andrejem Babišem neskutečně degradovala schopnost vládnout. Jeden by čekal, že tento odstrašující příklad vyvolá v demokratické opozici imunitní reakci a vztyčí se alespoň jeden silný lídr. Spíše se však zdá, že ji zachvátila epidemie babišimu… Skutečná vůdkyně, Margaret Thatcherová, měla heslo „Napřed musí být hůř, aby mohlo být líp!“ Slabí politici se tou zásadou neřídí, bojí se, že nebudou populární, a v krizích selhávají. Přitom země, které jednaly rychle, rázně a uměly vydržet, mají mnohem méně obětí, a navíc strávily s nepříjemnými omezeními kratší dobu.

Němci o nás říkají, že se vždy pro něco nadchneme, pak následuje obrovská deziluze a začínáme znovu za mnohem horších podmínek. Přesně takto „řešíme“ pandemii. Neschopnost včas činit tvrdá, leč správná opatření, není pro nás ničím novým. Dosud jsme se mohli utěšovat, že k Babišovi existuje alternativa. Jenomže „Pětka“ se vmanévrovala do situace, kdy je pro ni obtížné říci: musíme přitvrdit. T. G. Masaryk řekl: „Pravda je ve všem, i v politice nejpraktičtější.“ A kdo neumí říkat lidem pravdu, není skutečný státník.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital