Petrov: Pandořina skřínka se otevřela. Boj o ČT odráží širší problém českých médií | info.cz

Články odjinud

Petrov: Pandořina skřínka se otevřela. Boj o ČT odráží širší problém českých médií

KOMENTÁŘ VADIMA PETROVA | Problém České televize se po osmnácti letech opět otevřel. Jen se potvrzuje pravidlo, že většina odložených potíží vás stejně dožene. Nebudu se zabývat televizní krizí z přelomu let 2000 a 2001. Chci říct, že nesnáze veřejnoprávní televize jsou součástí širšího problému českých médií a jejich transformace pro roce 1989.  

Pandořinu skříňku mediálního trhu v čele s Českou televizí otevřela debata ve sněmovně o jejích výročních zprávách z let 2016 a 2017. Začátkem měsíce k nim proběhl pracovní seminář mezi poslanci, zástupci Rady ČT a vedením televize. České televizi se nevyhnul ani seminář ze začátku tohoto týdne, který se zabýval kontrolou médií. Nejen z pohledu státu, ale také z pohledu autoregulace, legislativy či mediálních rad, na které stát tuto pravomoc delegoval.

Tyto semináře, při kterých na půdě poslanecké sněmovny zaznívají čistě odborné pohledy na věc, jsou velmi cenné. Politické, stranické a z různých důvodů taktické interpretace věcnému řešení nepomáhají, naopak spíše další vrství. I když měli experti rozdílné názory, nehádali se a neútočili na sebe. Mají ale ve srovnání s politiky a zástupci médií jednu velkou výhodu – mohou si myslet co chtějí, ale nemají za úkol svoje představy realizovat.

Jak na semináři zaznělo, vlastně ten obrázek médií není tak hrozný, jak bychom se mohli domnívat z běžných denních půtek, kauz, obviňování se z pro bruselských, hradních, vládních a proruských šíření dezinformací nebo účelové propagandy za nasazení armád placených či ideových trollů.

Na půdě poslanecké sněmovny se dalo také zaslechnout, že polistopadová transformace se podařila. Média lidem poskytují vše, co od nich demokratická společnost očekává – zábavu, plní roli hlídacích psů demokracie i osvětovou a informačně vzdělávací. Jsou svobodná, nabídka je široká a pluralitní a trh je otevřený k podnikání.

Takže se zdá, že je vše zalito sluncem. Není.

Vlivem prudkého rozvoje technologií, za situace, kdy každý může šířit svůj názor a být novinářem, ztrácejí tradiční média svůj smysl a podmínky se mění. Nástup internetu a sociálních sítí se co do významu spíše rovná vynálezu knihtisku, než jen rozšíření možností distribuce informací příchodem televize a rozhlasu. Nástup internetu přinesl možnost svobodně informace šířit každému, jejich výměnu zrychlil a přinesl interakci, která zvyšuje atraktivitu tohoto sdílení.

Už teď mají politici daleko větší čtenost na sociálních sítích než prostřednictvím tradičních médií. Sdělení i reakce jsou okamžité. Komunikace se odehrává v reálném čase. Není třeba čekat na výklad renomovaného odborníka, jehož výběr podléhá stejně koncepci toho kterého média; takže jste odkázáni na nějaký předvýběr. V nových médiích si můžete vybrat podle sebe, nikdo vás za ručičku vodit nebude. Role „názorových vůdců“ se přitom nemění, jen jejich relevance není dána počtem titulů před a za jménem, nebo světonázorem redaktora, nýbrž počtem lajků nebo followerů.  

Na semináři zazněla v této souvislosti myšlenka, že se za třicet let nepodařilo naplnit imperativ názorové plurality. O co jde.

Všechny ty debaty o tom, kdo je dezinformátor, kdo šíří fake news, kdo lže a kdo ne, ukazují na to, že máme silnou potřebu vyznat se v tom, kdo je policajt a kdo rošťák. Máme potřebu hledat ten jediný správný ideologický pohled a druhé odvrhnout a prohlásit za falešné. Nežije se nám dobře v nejistotě, jestli jsme na té správné straně.

V devadesátých letech jsme přijali princip demokratické výměny názorů jako princip střetu. Nebyli jsme na to připraveni. Za komunistů byla pravda opak toho, co píše Rudé právo. A bylo to jasné. Pak jsme uvěřili tomu, že když jsou média demokratická, mají pravdu. To jsme si ale dali. Teď už nevěříme radši nikomu.  

Soukromá i veřejnoprávní média mají jednu věc společnou. A tím je zákon sledovanosti nebo čtenosti. Svět je rychlý a pozornost těká ve zběsilém tempu spolu s ním. Upoutat zájem je stále těžší. V reklamě platí jistota, že sex prodává vždycky a stejně tak v médiích prodává kontroverze, spor, střet a nesoulad. Pozornost sice upoutá, ale zároveň nás neurotizuje.

Už Vladimír Železný učil své novináře na TV NOVA, že zpráva není, že pes pokousal politika, ale že politik pokousal psa. Ale kde vezmete tolik pokousaných psů politikem? A tak média hledají pokousaného psa i tam, kde není. Sledovanost a čtenost je základní princip, o který jde především.

Neodsuzuju to. To je fakt, který k médiím patří. To, co se nám nepodařilo, je principu médií rozumět. Nepodařilo se nám vytvořit sebevědomou společnost, která názorovou pluralitu bere jako hodnotu, ne jako výzvu k boji nebo depresivnímu pocitu, že všichni lžou.

V čem tkví příčina tohoto stavu?

Těch je určitě mnoho, ale jednou z nich může být i absence státní mediální politiky, která na média pohlédne jako na veřejný kulturní statek. Vztah médií a politiky se až na vzácné výjimky dosud vyznačoval improvizací, řešením jednotlivostí a nahodilých zásahů.

Bohužel, stát celou tuto oblast zanedbal. Chabé snahy o výchovu k mediální gramotnosti, problém neřeší. Základním problémem je absence kritického myšlení.

Nezávislé organizace, vysoké školy, experti, odborníci, pedagogové a mediální analytici tu jsou. Umí ukázat cestu, zatím ale chybí vůle společnosti se tím začít vážně zabývat.   

Autor je člen Rady RRTV.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud