Ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi se vojenským ohrožením Ukrajiny a nehoráznými požadavky vůči Západu podařilo oživit a sjednotit Severoatlantickou alianci, argumentuje komentátor serveru Politico Paul Taylor. Putin podle něj svou taktikou zatím spíše poškozuje sám sebe, zatímco Západ se mobilizuje a stmeluje pod vlajkou aliance, o které se například francouzský prezident Emmanuel Macron před dvěma lety vyjádřil v tom smyslu, že prodělává „mozkovou smrt“. Tuto euforii sdílí v posledních dnech významná části západních komentátorů, zatímco další považují přimykání se k NATO spíše za momentální z nouze ctnost – poukazují jak na přetrvávající propast mezi Evropou a Spojenými státy i na zoufalou nepřipravenost Evropanů účinně čelit jakékoli ruské agresi vůči Ukrajině.
Evropané i Američané shodně opakují, že pokud Putin zaútočí, uvalí na Rusko zničující hospodářské a politické sankce. Potud tedy jednota. Jak by ale tyto sankce měly přesně vypadat? A za jakých okolností by měly být spuštěny? Do kolika úrovní by měly být rozděleny a jak by měly být vygradovány? Budou to stejné sankce na obou stranách Atlantiku, nebo se budou aspoň doplňovat?
Vysoký představitel EU pro zahraniční politiku Josep Borrell odmítá na takové otázky odpovídat, protože prý nejistota ohledně západní reakce je součástí nezbytného tlaku na Moskvu. Diplomaté však anonymně přiznávají, že jednotný scénář reálně chybí. Evropská unie předstírá klid, opakuje, že slovo má nadále diplomacie a že panika není na místě. Spojené státy naopak hlásí do světa, že stahují rodiny svých diplomatů z Kyjeva, což je silný krok symbolizující očekávání, že další eskalace je blízko.
Jsou tyto dvě odlišné role součástí promyšleného spojeneckého scénáře, nebo naopak důkazem nedostatečné koordinace?
