KOMENTÁŘ JAKUBA NOVOTNÉHO | Pokaždé, když se z Paříže vracím do České republiky, všímám si, co se v Česku změnilo či naopak. Nedávno jsem si posteskl, když jsem si uvědomil, že v Paříži se stále něco staví, rekonstruuje a renovuje. Já cestou z jižních Čech, odkud pocházím, do Prahy objíždím stavbu železničního koridoru, kterou jsem objížděl, už když jsem před lety začínal na bakaláři. V Praze se stále mluví o okruhu, dálnice D3 se v podstatě nehnula. Skoro se zdá, jako by se Česko zaseklo. To samé se ovšem nedá říci o atmosféře ve společnosti.
Čeho jsem si nicméně všiml, je, že alespoň podle mého názoru došlo ke změně nálady ve společnosti. Přijde mi, že především na mimopražské Česko dopadl covid-19 mnohem tvrději a společně s ním se rozšířila i pandemie skepse. Vidím, že přibývá lidí, kteří mají od státu jedno zásadní očekávání. A totiž vůbec žádné.
Připadá mi, že lidé rezignovali na jakákoliv očekávání, která mohli od vlády a státu mít. Nejednou jsem se setkal se situací, kdy se lidé v důsledku nedůvěry ve stát odmítli otestovat či „nahlásit“ na hygienu. V důsledku toho tak státu uniká, jaká je realita, a mám pocit, že v průběhu pandemie se poodhalil hlubší problém ve společnosti.
Zeď napříč společností
Tim Marshall ve své knize Věk zdí hovoří o fyzických překážkách, které dnes více než kdy předtím rozdělují znesvářené společnosti či státy. Jak ovšem říká, nezáleží až tak na fyzické formě překážky v podobě plotu či zdi, ale na tom, co symbolizuje. Jednoznačné rozdělení na: my a oni. Proč tuto knihu zmiňuji v textu, který se zdánlivě zabývá něčím úplně jiným? Jelikož Marshall v kapitole o Spojených státech věnoval značnou část zdem neviditelným, psychologickým a názorovým. Popisoval známý trend, kdy se rozdělené společnosti zakopávají do svých pozic, přičemž se oba tábory radikalizují ve svých názorech.
