Poraženi listopadem. Kde je levice, která je získá zpět pro svobodu a demokracii?

 FOTO: PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia

Martin Schmarcz

09. 10. 2020 • 08:00
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Volili sociální demokraty a komunisty. Dnes většinově podporují Andreje Babiše, protože mnohem lépe naplňuje jejich touhu po satisfakci za listopad 1989 a za 90. léta. Toto období berou jako porážku a křivdu, a proto nikdy nebudou volit pravici. Kardinální otázka zní: najde se silná levicová osobnost, která toto „poražené Česko“ získá?

Stará levice živoří. ČSSD i KSČM paradoxně vysává jeden subjekt. Už nezáleží na tradici, ani na ideologii, která obě tyto strany ostře odlišuje. Podstatné je, že Andrej Babiš dokázal přesně trefit to, co velkou skupinu jejich voličů spojuje: pocit frustrace a touha po revanši. Ostatně povedlo se to už Miloši Zemanovi, který díky tomu vyhrál dvoje prezidentské volby. Šéf ANO pouze kráčí za ním v dlouhém stínu.

Kdo jsou lidé, kteří pomohli k nejvyšším postům prezidentovi a premiérovi? Ekonomicky stojí silně nalevo, hodnotově jsou spíše konzervativní, geopoliticky je jim často bližší Rusko než Německo, jsou identitáři a mají strach z globalizace, kulturně se považují za obránce tzv. tradičních hodnot, přestože jim obvykle nic neříká křesťanská láska k bližnímu. Odmítají církevní restituce a neuvědomují si tisícileté ukotvení českého národa v západní civilizaci.

Tato charakteristika samozřejmě neplatí pro všechny voliče Zemana a Babiše a také ne všichni, kteří ji naplňují, volí zrovna je. Ale jde o početnou a dobře definovanou skupinu, která tvoří bytelný základ jejich elektorátu. Bez těchto lidí by se nedostali do nejvyšších funkcí. A svoboda a demokracie v České republice nebudou upevněné, dokud se nenajde charismatický levicový lídr, který „poražené Česko“ získá pro sebe a vrátí mu pocit důstojnosti, aniž by se kvůli tomu ničil odkaz listopadu 1989.

Dlouho byli ti, kdo se neztotožňovali s polistopadovým vývojem, rozděleni mezi komunisty a sociální demokraty. První byli dokonce silnější, dokud poprvé nepřišel Miloš Zeman, který dobyl hlasy většiny z nich pro ČSSD. Vzpomeňme si jak: sloganem o „spálené zemi“, akcí „čisté ruce“, slibem vázat legitimace sociálních demokratů do kůže členů ODS… Naděje, kterou nabízel, tedy byla převážně nadějí na pomstu. Až po něm přišel skutečný sociální demokrat Vladimír Špidla se svým pověstným mottem „zdroje jsou“.

Podruhé dokázal „poražené“ radikální rétorikou oslovit Jiří Paroubek, který se mimo jiné stal prvním premiérem za ČSSD, který otevřeně spolupracoval s komunisty. Jeho výrok, že by zákony klidně schvaloval i s Marťany, vešel do dějin. Dalším důkazem ohromné volební „palebné“ síly lidí, jejichž existenci si někteří dlouhé roky ani neuvědomovali, se stala prezidentská volba. Zeman ji dokázal vyhrát jen tím, že zacílil na jejich protizápadní postoje.

Nyní „oběti transformace“ drží u moci Andreje Babiše, přičemž klíč k jejich voličským srdcím neleží ani v ideologii, a dokonce ani v odmítání změny režimu. Mnozí z nich sametovou revoluci podporovali, nebo ji přinejmenším přímo neodmítali, byť někteří principiální zastánci „reálného socialismu“ jistě ano. Co je však zatvrdilo a spojilo tak dohromady listopadové revolucionáře i reakcionáře, sympatizanty socialistů i komunistů, byl vývoj v 90. letech. Ty jsou pro ně dodnes symbolem zla – a s nimi i pravice, která tehdy vládla.

Z uvedené charakteristicky je jasné, komu „poražení“, jejichž počet lze na základě výsledků různých voleb odhadnout na dva až dva a půl milionu lidí, nikdy nedají svůj hlas. Bez šance je pravice (rozhodně stará pravice) i liberální prozápadní levice. Naopak problémem zjevně není, zda dříve volili KSČM nebo ČSSD. Po dvacet let tyto strany oddělovala ideologie, principy, historie, ale nikoli reálný program. A jejich voliče po celou tu dobu spojovaly v podstatě stejné zájmy a hlavně ony zmíněné stereotypy a resentimenty.

Komunisté se po listopadu stali jakýmsi „papírovým čertem“. Nemohli jsme je akceptovat jako demokraty, protože se odmítali vzdát názvu a jasně se nedistancovali od své minulosti. To je samozřejmě důležité a stejně to brala ona část voličů, která raději vždy volila ČSSD. Ale když se podíváme na praktickou politiku, tak v klubu KSČM najdeme řadu typických sociálních demokratů, kteří prostě jen po listopadu 1989 „nevrátili legitimaci“. Někteří z nich jsou dokonce méně vlevo, než „radikální“ sociální demokraté.

Kdyby u nás stejně jako v jiných bývalých zemích „tábora míru a socialismu“ komunisté zanikli, přejmenovali se či splynuli se sociálně demokratickým proudem, pro voliče levice by to nebyl žádný problém a nic moc by to pro ně neměnilo. Nedošlo k tomu z vážných a dobře pochopitelných historických důvodů i chování po listopadu 1989.

Zde je třeba zmínit, že sociální demokraté díky svým tradicím i principiálním postojům dokázali k oné skupině poražených přidávat i nějaká procenta moderních prozápadních levičáků. Taky že kvůli tomu vždy existovalo jisté pnutí mezi „starou“ a „novou“ levicí, a to jak směrem ven, tak směrem dovnitř. Levicoví liberálové si později našli jiné strany, jimž mohli věnovat sympatie, a jejich význam pro ČSSD se scvrkával. Nejen proto je nyní vynechme. Hlavně s nimi ani není problém, ti volí demokraty ze zásady… 

Zatímco udržet na jedné lodi liberály i starolevičáky a neztratit kvůli jedněm ty druhé byl pro ČSSD vždy velký problém, skupina „poražených“ je poměrně kompaktní a lze ji oslovit docela snadno. Prostě stačí, když jste dost silní na to, abyste je přesvědčili, že „zatočíte s odkazem 90. let“ a se stranami, které tehdy vládly, stejně jako s novými prozápadními liberály a „nevděčnou“ mládeží, tedy v této chvíli hlavně s Piráty a jejich voliči.

Andrej Babiš tuto základní touhu naplňuje. Že sám zbohatl v 90. letech na propojení byznysu a politiky? Pro „poražené“ je to nepodstatné. Nebyl tehdy vidět. Nevnucoval jim Havla, transformaci, Evropskou unii, neoslavoval živnostníky, neotravoval je penzijní reformou, neutahoval jim opasky, neříkal jim, že dluhy jsou špatné. A nedělá to ani dnes. V podstatě dělá jednu jedinou věc: nabízí jim pomstu. Tím převálcoval komunisty – vedle něj tito bývalí revolucionáři působí jako buržoazní oportunisté. Sociální demokraty pak drtí marketingem.

Komunisté doplácejí na to, že sice kabinet podporují, ale nejsou v něm vidět, nemají ministry, nejsou u toho a nemohou tak ukázat, co „dělají pro lidi“. Zároveň už logicky nemohou těžit z agresivní protivládní opoziční politiky a radikální rétorikou je šéf ANO hravě trumfne – ve srovnání s Filipem působí Babiš jako kovaný bolševik vedle salonního levičáka. Sociální demokraté jsou na tom o něco lépe. Podílejí se na levicovém vládnutí a díky tomu si udržují pozornost voličů. Nicméně zásluhy jim ve finiši efektivně krade ANO.

Pro ČSSD to vedle Babiše není žádná velká hitparáda. Ale mimo vládu by si už dnes nezpívali vůbec. Příklad komunistů je odstrašující. Ti, kteří dnes Hamáčka kritizují za „spojení s ďáblem“, by sociální demokraty beztak nikdy nevolili, a pokud ano, tak jen v případě, že by se stali čistě levicově liberální stranou. Tedy spíš intelektuálním klubem kibiců, který se i se svými voliči vejde do jedné hospody. Takové rady jsou na prd. My, co jsme nikdy nedali ČSSD hlas, bychom si měli uvědomit, že v této zemi nežijeme sami.

Zde opravdu neběží o osud Jana Hamáčka a sociální demokracie. Jde o každého z nás a o českou demokracii. Máme zde velkou skupinu lidí, kteří rozhodli dvoje prezidentské a jedny sněmovní volby. Nemusíme je mít rádi. Ale oni mají volební právo a s velkým gustem ho využívají. Možná důsledněji, než mnozí z těch, jimž se tito „poražení listopadem“ protiví. Pravici a liberály nikdy volit nebudou. Silného „starého“ levičáka by mohli.

Není to tak složitá aritmetika. Ty nejméně dva miliony voličů neosloví nikdo z těch, kdo se dnes vysmívají sociálním demokratům. Kdo je tedy získá zpět? Kdo neví, ať mlčí. Není to souboj mezi levicí a pravicí, ale mezi demokraty a nedemokraty. Komunisté jsou jako samostatná strana ze hry a to je dobře, ale ještě potřebujeme silné levicové demokraty. Jinak nám dál bude hrozit „pomsta poražených“…

SDÍLET