Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Posílení bezpečnosti? Vždyť Manchester už nedobytná pevnost je! Komentář Veroniky Bednářové

Posílení bezpečnosti? Vždyť Manchester už nedobytná pevnost je! Komentář Veroniky Bednářové

Zhruba šestkrát ročně sedám do linky lowcostových aerolinek a trávím dvě hodiny v letadle na trase Praha–Manchester. Dostat se tam je jednoduché. Dostat se zpátky do Prahy? Hodně složité.

Poté, co jsem 7. října 2001, kdy začala válka v Afghánistánu, strávila na jednom z newyorských letišť šest hodin ve frontě na bezpečnostní prohlídku, se na letištích nikdy nedivím. Ničemu. Ani svlékání šestinedělního dítěte, ani ochutnávání vlastního mateřského mléka, ani chození do uzavřených kójí pro ženy, kde vás svléknou a nakonec vezmou ponožky, protože je na nich „něco divného“. Snažím se to maximálně respektovat.

Letiště Manchester, konkrétně terminál 1, odkud se odlétá do Prahy, je však výjimečný i v mé všeobjímající toleranci k bosým pochodovým cvičením po letištní ploše, ke ztrátám tuctů manikúrních nůžek a k poslušnému vylévání zbytků fanty.

Za těch dva a půl roku, co do Manchesteru pravidelně létám, už znám skoro všechny letištní pracovníky „z pásu“, především proto, že mému příručnímu zavazadlu, ač se snažím poctivě, se nikdy nepodaří projet rentgenem napoprvé.

S jednou ženou z pásu, která je celá přikrytá černou burkou, takže jsou jí vidět jen oči, jsem se vlastně už skamarádila, protože spolu pokaždé strávíme družnou hodinku. Je hodná a na letišti pracuje ráda — Anglie je totiž země, kde platí přísný antidiskriminační zákon a v praxi opravdu funguje. I to je na různorodém Manchesteru fajn.

Takže co se tam děje: projede můj batoh a už ho vidím, jak putuje doprava, kam k němu nemůžu, místo doleva přímo k nám pasažérům – to je první špatná zpráva. Pak čekám aspoň 20 minut (podobných chudáků tam vždycky stojí třeba deset) a bágl se musí – pod mým dohledem — otevřít a projet dalším speciálním přístrojem. Když je lepší den, objeví ten lepší přístroj příčinu problému. Jednou jsou to sluchátka, jež se přece, jak to, že to, slečno, nevíte, musejí vyndat spolu s mobilním telefonem. Jednou malá zubní pasta, která tam nemá co dělat. Nebo šňůra od laptopu, nějak podivně stočená. A taky malý džus české provenience, zapomenutý od roku 2014 v postranní kapse kočárku — to byl zvláště tvrdý oříšek. Někdy se na takovou „poruchu“ nepřijde, a tak musí zavazadlo znovu na rentgen, znovu na pás doprava — a celá operace se rozbíhá znovu...

Ano, letiště v Manchesteru je obrovská, na mravenčí píli stojící pevnost. Znám, i když ne tak důvěrně, i Manchester Arenu, kde došlo k teroristickému útoku, a vím, že tam před každou akcí stojí stejně ostražití kontroloři, kteří nenechají bez povšimnutí nikoho, kdo má zavazadlo větší než psaníčková kabelka. Jak se mohlo stát tohle? Nevím, a při současných bezpečnostních opatřeních se mi to zdá neuvěřitelné.

Když proto slyším hlasy volající po zvýšení rozpočtu pro místní policii, nedovedu si představit, co a jak by se v Manchesteru dalo ještě zvyšovat. Rozumím britskému uvažování: „Co jsme asi udělali špatně, musíme to okamžitě napravit,“ ale v případě severozápadní části Anglie podobná sebekritika prostě není na místě.

Jediné, co by si, bohužel, zasloužilo ještě víc peněz, jsou sociální služby, jež by měly pomáhat místním minoritám. I tady se, stejně jako ve Spojených státech, totiž rozmáhá radikalismus „druhé a třetí generace“ – děti pokojných a pracovitých imigrantů, kteří do Anglie přijeli před dvaceti až čtyřiceti lety a poctivě se zapojili do chodu země, se už dobrou dekádu tak trochu nudí, a proto se, částečně z naštvanosti, částečně z nedostatku jiného vyžití a částečně proto, že je to cool a sexy, přiklánějí k islámu.

Další posílení bezpečnosti ve velkých objektech a na veřejných místech by ale ze svobodomyslného Manchesteru udělalo s konečnou platností policejní město. Město sice menší než Praha, ale mnohem pestřejší a národnostně rozmanitější — a jako takové příjemné k životu, i když nikdy ne úplně bezpečné. To totiž vážně nejde: ve chvíli, kdy se bezpečnostní šrouby ještě víc utáhnou, bude to tam vypadat jako za války.

Navíc vám garantuju, že tam jednoho dne zůstanu navěky, protože mě ta zahalená, svědomitá bojovnice za bezpečnost jednoduše nepustí domů.

Další komentáře na jdete na webu Reflex.cz.

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1