Poslední generace „drsňáků“ odchází. Měli bychom se od ní učit

KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | O generaci sedmdesátníků a starších se dnes hodně píše jako o těch, kvůli jejichž „zranitelnosti“ se vlastně nejvíc dělají všechna proticovidová opatření. Přitom se ale zapomíná na jednu důležitou věc. Staří lidé, kteří zažili ještě opravdu těžké časy, představují v dnešní „zhýčkané“ a nesourodé společnosti důležitý stabilizační prvek. Jsou to totiž paradoxně právě oni, kdo se s hrozbou pandemie vyrovnávají lépe než mladí. Až tato poslední generace „drsňáků“ odejde, nebude jí mít kdo nahradit.

Stařečci a stařenky nebo, jak se dnes módně říká, „nejstarší senioři“, prožili většinu svého života v dobách, o kterých se mladším ročníkům může jen zdát. Mnozí z nich se narodili před druhou světovou válkou nebo během války, zažili nástup komunismu a krutá padesátá léta, uvolnění a následnou sovětskou okupaci v roce 1968, normalizaci i pozdější sametovou revoluci a pád totality. Určitě ne všichni byli hrdinové, často stáli proti sobě, jedno ale mají všichni společné.

Žili v časech dějinných a společenských změn, otřesů, v nichž jim nezbývalo nic jiného, než se v „tváří tvář„ tomu, co se děje kolem, nějak rozhodnout, zvolit svůj životní postoj a nést za něj odpovědnost. A to nikoliv jen morální, ale takový, který se týká samotné „existence“ jedince – a co je důležité – i jeho rodiny. Nic z toho dnešní společnost už dlouho nezažívá.

I když to tak mnoha lidem nemusí připadat, Česko už 30 let nezažilo nejen válku, ale ani žádný politický otřes, byť jen velmi vzdáleně srovnatelný se změnami, kterými musela projít dnešní nejstarší generace. Žijeme vůbec poprvé v naší historii dlouhých 30 let v době míru, svobody a blahobytu.

Pokud by chtěl někdo argumentovat tím, že on si rozhodně blahobytně nežije, pak je třeba připomenout, že pro tu nejstarší generaci mělo třeba úsloví „uživit rodinu“ úplně jiný význam než dnes. Tehdy nešlo o zaplacení „koníčků pro děti“, ale vskutku o udržení holé existence. V takovém slova smyslu dnes rodinu uživí úplně každý, a to třeba jen tím, že bude vybírat z popelnic vyhozené jídlo.

Podobné je to se svobodou volby. Často si stěžujeme, že nás „zrychlený tep“ života a nutnost neustálého vydělávání peněz svazuje, že jsem málo svobodní. Opravdu? Pokud se dnes manažer banky rozhodne pro radikální životní změnu, vykope si zemljanku na Šumavě a bude tam žít s dětmi a kozou jako ryze přírodní člověk, nic mu v tom vlastně nebrání. Takové případy jsou.

A navíc: pokud se mu takový způsob života přestane za měsíc líbit (to se také stává), může se vrátit a opět se zase zapojit do „komerce“. Existenci jeho rodiny takové „hledání sebe sama“ v pravém slova smyslu nijak neohrožuje. Pokud by měl problémy, stát se o něj v mezidobí postará, hlady on, ani jeho rodina trpět nebudou, ve vězení neskončí.

O takovém komfortu „volby bez následků“, o nekonečném zkoušení životních postojů a stylů života, se nejstarší generaci ani nesnilo. V jejím případě byla volba mnohem omezenější, a to ať už celkovými životními podmínkami (mnohem drsnějšími než dnes) nebo tím, že totalita velkou volbu nedovolovala. A pokud ano, tak s fatálními následky.

Proč to ale vlastně píšu. Přivedla mě k tomu zkušenost z českobudějovického očkovacího centra, kam jsem před čtrnácti dny doprovodil svou takřka osmdesátiletou maminku. A uvědomil si přitom, z čeho pramenil můj ryze subjektivní pocit jakéhosi vnitřního klidu a řádu, diametrálně odlišného od dnešního všudypřítomného „konavirového chaosu“ a zloby.

Jednak jsem byl překvapen naprostou profesionalitou a empatií, s jakou všichni, od studentů přes sestřičky až po lékaře, k očkování seniorů přistupovali. Nechápal jsem sestřičku, která píchá babičkám a dědečkům už sedmdesátou injekci za den a přitom si s nimi povídá, jako kdyby právě přišla do práce. Tohle, že je země, o které se na celém světě píše jako zemi „covidového chaosu“? V očkovacím centru bych tomu nevěřil.

Uvědomil jsem si ale zároveň, že ten vstřícný přístup celého personálu centra je možná z části dán i stejně vstřícným a klidným přístupem těch očkovaných stařečků a stařenek. Jak říká jeden můj vrstevník a kamarád: oni na rozdíl od nás nic neřeší. Najdou se sice mezi nimi také ti, kteří se očkovat nedají, ovšem to neznamená, že půjdou (snad s výjimkou exprezidenta Klause) proti „vakcinaci“ protestovat na náměstí. Je to jejich rozhodnutí.

A když se očkovat v naprosté většině nechají (opět jsem byl očitým svědkem), jdou se nechat píchnout do ramene injekci s grácií a odvahou těch, kteří už byli v životě vystaveni mnoha nepoměrně větším rizikům, než je riziko vedlejších účinků nějaké „covidové“ vakcíny. A ještě se u toho usmívají. Jak nedávno v rozhovoru pro INFO.CZ řekla pětaosmdesátiletá socioložka Jiřina Šiklová. „Když jsme seděli za války v krytu, taky jsme na tom museli najít něco dobrého“.

O tom, že ten pocit vnitřního klidu a psychická odolnost seniorů (v porovnání s mladšími) není jen mým subjektivním pocitem, svědčí i nedávno zveřejněné výsledky rozsáhlého výzkumu Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity, jmenuje se „Psychologické důsledky pandemie koronaviru v ČR“. Výzkum z první poloviny loňského roku potvrdil, že nejstarší a tedy nejohroženější generace nese pandemii a její důsledky překvapivě nejlépe ze všech dospělých. Naopak největší psychické problémy se projevily u těch nejméně ohrožených, tedy respondentů ve věku 18 až 24 let.

A co z toho celého vyplývá? Během pandemie se objevila řada přihlouplých teorií o tom, jak příroda s pomocí covidu jen „reguluje“ přestárlou populaci. Covid je problémem hlavně pro ty nejstarší, kteří by stejně už brzy zemřeli. A tak se vlastně nic tak strašného zase neděje.

Ale děje. Covid bohužel výrazně urychluje odchod příslušníků generace, která je poslední svého druhu. Nejde o to, že by byla celkově „morálnější“, v některých případech možná právě naopak. Jde ale o lidi, kteří v minulém převratném století čelili tolika výzvám a událostem, že se na rozdíl od mladších ročníků, vyrůstajících v klidu a blahobytu, jen tak z něčeho nezhroutí. Ani z covidu. Jsou to na rozdíl od nás „drsňáci“. Měli bychom si vážit každého dne, který s nimi ještě prožijeme a snažit se, aby s námi mohli zůstat co nejdéle. A učit se od nich. Až odejdou, nebudeme se mít už o koho opřít.

I když nikdo nežije věčně, staří lidé, jak se právě nyní ukazuje, představují paradoxně možná ten nejsilnější a vlastně i jediný ostrůvek stability ve světě totálního chaosu a nejistoty. Jak se bude společnost chovat, až odejdou, zůstává ve hvězdách. Při všech těch tezích o ohrožené populaci „nejstarších“ je ale jisté, že my je dnes potřebujeme víc než oni nás.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital