Ruská opozice není v boji proti Putinovi jednotná. Ostrý výpad vůči Navalnému nasvítil vážné rozpory

O ruské liberální opozici se vždycky v nadsázce říkalo, že její partaje mají více vůdců než členů. Tak trochu připomíná film Monty Pythonů Život Briana, kde se marginální židovské odbojové organizace proti Římanům nesnášely mezi sebou. V poslední době ale taková rétorika ustala s tím, jak se na scéně začal stále více prosazovat Alexej Navalnyj a ostatní vůdci buď ustupovali do pozadí, odcházeli do zahraničí nebo byli zlikvidováni. Nakonec se přece jen hladina trochu rozčeřila, když dlouholetý předseda strany Jabloko Grigorij Javlinskij na Navalného zostra zaútočil.

Javlinského kritika v článku Bez putinismu a populismu mířila proti údajnému Navalného nacionalismu a populismu, ignorování zničených osudů zatčených lidí, kteří vyšli na Navalného popud na nepovolené demonstrace či proti zatahování mládeže do těchto akcí. Asi nejzajímavější bylo tvrzení, že Navalného protikorupční tažení nemají žádný význam, protože i ti, které ve svých reportážích odhalil jako korupčníky, dále sedí na svých místech, a že je Navalnyj spíše než nezávislým bojovníkem proti korupci výsledkem bojů mezi elitou. 

Celkový tón byl natolik ostrý, že si Javlinskij od dalších opozičníků vysloužil odsouzení, a dokonce i podezření, že jeho článek ve skutečnosti diktoval Kreml. Druhou linií kritiky je pak fakt, že Javlinskij si pro svůj útok vybral dobu, kdy Navalnyj čelí další snaze o jeho odstranění z veřejného života za pomoci ruských soudů. Je obviněn v poměrně absurdním případu (první den procesu se hledalo, kdo vlastně na něj podal trestní oznámení atd.), přičemž v jiném procesu byl již odsouzen a další se na něj chystá. Javlinskij si tak vybral ne zrovna vhodnou dobu, a to i z hlediska vlastních politických ambicí. 

Není to rozhodně první spor obou mužů, což taky komentátoři neopomněli připomínat. Jde přitom o celkové pojetí boje proti současnému ruskému režimu. Alexej Navalnyj byl v minulosti členem Jabloka, než byl vyloučen pro svoje kontakty s nacionalistickým hnutím. Navalnyj velmi suše postupoval podle strategie „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Pro Javlinského, který vždycky zdůrazňoval roli občanského sektoru a hodnot demokracie, je takové spojení naprosto nepřijatelné a nebylo ani divu, že se oba rozešli. Javlinskij sice Navalného obviňuje z nacionalismu, ale nejspíše tím myslí jeho názorovou flexibilitu, se kterou je schopen oslovovat prakticky kohokoli, koho v danou chvíli potřebuje. Ostatně, jakmile se nacionalistická opozice dostala pod kontrolu Kremlu, Navalnyj tuto linii okamžitě opustil.

Zatímco o Navalného nacionalismu lze úspěšně pochybovat, ohledně jeho populismu už je to těžší. Problémem je, že populistickou je prakticky jakákoli politika, která má mít nějakou šanci na úspěch. Politici se fotí s dětmi či se zvířátky a staví se proti různým nebezpečím imaginární povahy. Speciální kapitolou jsou pak bojovníci proti korupci, kteří slibují, že vymetou všechny korupčníky a hned nastane ráj na zemi. Jak je to s rájem na zemi, Navalnyj neříká, nicméně to, že si jako svůj dominantní program zvolil právě boj proti korupci, tolik oblíbený u populistických stran a politiků, není vůbec překvapením.  

Grigorij Javlinskij v roce 2000

Javlinskij s vysokou pravděpodobností nebyl, tak jak je obviňován, „koupen Kremlem“. V jeho článku lze sice nalézt argumenty, které jsou s oblibou používány oficiálními médii, ale na druhou stranu v něm lze jen těžko najít cokoli, co by Kremlu nějak fandilo, navíc jeho postoje jsou dlouhodobě konzistentní. Jeho problémem, jako politika, je nicméně to, že není schopen oslovit širší okruh voličů. Může tak jen s nostalgií vzpomínat na doby, kdy proti němu, respektive jeho straně, ve volbách do moskevské dumy bylo postaveno Svobodné Rusko (strana zaměřená na odebrání hlasů konkurentovi, nikoli na vlastní úspěch vystoupila s volebním spotem „nehlasuj pro Jabloko, je shnilé“, ve kterém obviňovala Javlinského a jeho stranu ze všeho možného včetně fašismu a nacismu) nebo když měl v roce 2012 navzdory tomu, že sebral nutný počet podpisů, zakázáno kandidovat v prezidentských volbách.

Ostatně, situace Jabloka by se dala přirovnat k mnoha liberálním projektům v České republice. Témata jako lidská práva či občanská společnost mají jistě své místo a význam, ale nemáte šanci na ně přilákat masy voličů. Ve svém článku Javlinskij tepe i to, že lednové protesty měly jen jedno téma, tedy obranu Alexeje Navalného, zatímco mnoho dalších požadavků nezmiňovaly (zastavit válku na Ukrajině či osvobodit politické vězně). Mluví o nutnosti politického boje namísto populismu, o potřebě předkládat alternativy či o nutnosti přinést alternativní plán lidem. Vše zní samozřejmě krásně, nicméně Javlinskij se ve svých úvahách pohybuje v prostředí, kde volby jsou svobodné, popřípadě jen stačí dohlížet na jejich správný průběh, a kde jediným problémem je nedostatečná diskuze o potřebě demokracie. Představa, že by mohlo Jabloko dostat dvacet milionů hlasů, čímž by mohlo donutit oficiální moc k dialogu (oproti pouličním protestům, které Javlinskij považuje za předem odsouzené k neúspěchu), je pak silně vzdálená realitě.  

S velkou částí Javlinského tezí lze přitom souhlasit. O Navalném a jeho názorech zase tolik nevíme a skutečnost, že je někdo proti špatnému režimu, z něj ještě nedělá nedotknutelného bojovníka za demokracii. V jiných bodech Javlinskij podléhá spíše dojmům (o nějaké cílené kampani Navalného vůči mládeži, či dokonce dětem sice ruská propaganda mluví neustále, ale důkazy pro to prostě nejsou). Jako povinné mluvnické cvičení pak působí varování Západu, aby si Navalného neidealizoval. Javlinskij se zároveň dopouští i demagogie, když srovnává velikost povolených protestů v roce 2011/12 s lednovými protesty, kdy za pouhou účast na nich hrozily významné sankce v podobě pokut či vězení.

Alexej Navaljnyj během soudního procesu

Článek lze vidět, a pravděpodobně tak byl i míněn, jako souboj idejí. Na jedné straně stojí Navalného idea, že v boji s Putinem má dojít ke spojení všech sil (Navalnyj si samozřejmě představuje, že pod jeho vedením) bez ohledu na jejich momentální názory. Takové rozpory se vyřeší až ve volbách poté, co současný režim bude sesazen. Na straně druhé stojí Javlinského koncepce, že takové spojení může přinést více škody než užitku, že opoziční strany by měly naopak trvat na demokratických standardech a nepouštět se do populismu či nacionalismu s cílem získat větší podporu. Jde o dvě strategie, které nicméně již tak marginální ruské opozici přinášejí další rozkol. Ostatně ne první a nejspíše ani ne poslední.  

Problémem celého článku Grigorije Javlinského je tak fakt, že lidem nespokojeným s Putinem nenabízí řešení, jak se ho zbavit. Javlinskij svoje recepty zkouší už dvacet let (celkově je v politice mnohem déle, byl autorem jednoho z plánů na hospodářskou reformu Sovětského svazu) bez valného úspěchu. Snahy o jakousi omezenou debatu s opozicí přešly Kreml po volbách v roce 2011, kdy se utužily represe a možnosti dialogu či otevřené agitace za názory jiné než prorežimní byly s výjimkou internetu zadupány do země. Javlinskij má v tom, co tvrdí, v podstatě pravdu. Nicméně také ukazuje, že spíše než praktickým politikem je akademickým ekonomem. Současný útok na Navalného mu téměř jistě nové hlasy nepřihraje, naopak ho může o část podpory připravit.   

SDÍLET
sinfin.digital