Ruská opozice není v boji proti Putinovi jednotná. Ostrý výpad vůči Navalnému nasvítil vážné rozpory

O ruské liberální opozici se vždycky v nadsázce říkalo, že její partaje mají více vůdců než členů. Tak trochu připomíná film Monty Pythonů Život Briana, kde se marginální židovské odbojové organizace proti Římanům nesnášely mezi sebou. V poslední době ale taková rétorika ustala s tím, jak se na scéně začal stále více prosazovat Alexej Navalnyj a ostatní vůdci buď ustupovali do pozadí, odcházeli do zahraničí nebo byli zlikvidováni. Nakonec se přece jen hladina trochu rozčeřila, když dlouholetý předseda strany Jabloko Grigorij Javlinskij na Navalného zostra zaútočil.

Javlinského kritika v článku Bez putinismu a populismu mířila proti údajnému Navalného nacionalismu a populismu, ignorování zničených osudů zatčených lidí, kteří vyšli na Navalného popud na nepovolené demonstrace či proti zatahování mládeže do těchto akcí. Asi nejzajímavější bylo tvrzení, že Navalného protikorupční tažení nemají žádný význam, protože i ti, které ve svých reportážích odhalil jako korupčníky, dále sedí na svých místech, a že je Navalnyj spíše než nezávislým bojovníkem proti korupci výsledkem bojů mezi elitou. 

Celkový tón byl natolik ostrý, že si Javlinskij od dalších opozičníků vysloužil odsouzení, a dokonce i podezření, že jeho článek ve skutečnosti diktoval Kreml. Druhou linií kritiky je pak fakt, že Javlinskij si pro svůj útok vybral dobu, kdy Navalnyj čelí další snaze o jeho odstranění z veřejného života za pomoci ruských soudů. Je obviněn v poměrně absurdním případu (první den procesu se hledalo, kdo vlastně na něj podal trestní oznámení atd.), přičemž v jiném procesu byl již odsouzen a další se na něj chystá. Javlinskij si tak vybral ne zrovna vhodnou dobu, a to i z hlediska vlastních politických ambicí. 

Není to rozhodně první spor obou mužů, což taky komentátoři neopomněli připomínat. Jde přitom o celkové pojetí boje proti současnému ruskému režimu. Alexej Navalnyj byl v minulosti členem Jabloka, než byl vyloučen pro svoje kontakty s nacionalistickým hnutím. Navalnyj velmi suše postupoval podle strategie „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Pro Javlinského, který vždycky zdůrazňoval roli občanského sektoru a hodnot demokracie, je takové spojení naprosto nepřijatelné a nebylo ani divu, že se oba rozešli. Javlinskij sice Navalného obviňuje z nacionalismu, ale nejspíše tím myslí jeho názorovou flexibilitu, se kterou je schopen oslovovat prakticky kohokoli, koho v danou chvíli potřebuje. Ostatně, jakmile se nacionalistická opozice dostala pod kontrolu Kremlu, Navalnyj tuto linii okamžitě opustil.

Zatímco o Navalného nacionalismu lze úspěšně pochybovat, ohledně jeho populismu už je to těžší. Problémem je, že populistickou je prakticky jakákoli politika, která má mít nějakou šanci na úspěch. Politici se fotí s dětmi či se zvířátky a staví se proti různým nebezpečím imaginární povahy. Speciální kapitolou jsou pak bojovníci proti korupci, kteří slibují, že vymetou všechny korupčníky a hned nastane ráj na zemi. Jak je to s rájem na zemi, Navalnyj neříká, nicméně to, že si jako svůj dominantní program zvolil právě boj proti korupci, tolik oblíbený u populistických stran a politiků, není vůbec překvapením.  

Grigorij Javlinskij v roce 2000
Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital