Siegl: Vybředneme z afghánského konfliktu? A za jakou cenu? | info.cz

Články odjinud

Siegl: Vybředneme z afghánského konfliktu? A za jakou cenu?

KOMENTÁŘ ERIKA SIEGLA | Američané mluví o nejdelší válce v jejich historii, trvající déle než krvavý Vietnam nebo účast ve dvou světových konfliktech, v Korejské a občanské válce dohromady. I když ztráty na životech mají mnohem menší, americký prezident Donald Trump ve své volební kampani nazval Afghánistán „totálním bordelem a katastrofou“. Před více než třemi lety avizoval, že americké angažmá brzy ukončí a nyní je odhodlán před volbami svůj slib alespoň částečně naplnit, stůj co stůj.

Loni v září těsně před výročím 11. září (útoku Al-Káidy na Manhattan a Washington) chystal aranžmá, které by předčilo i schůzku s Kim Čong-unem. Vůdcové Tálibánu, proti němuž USA a NATO už 18 let bojují, se měli sejít s Donaldem Trumpem v oficiálním sídle amerického prezidenta v Camp Davidu. Trump nakonec schůzku odvolal s odkazem na zabití amerického vojáka a z obavy, že ještě nedopečený „deal“ a legitimizace radikálních mulláhů by se pro něj mohly stát mediální katastrofou.

Přesto během následné návštěvy Afghánistánu i ve svém projevu o stavu Unie tento měsíc opět zopakoval svůj cíl „konečně ukončit nejdelší válku a přivést zpět naše jednotky“. A sobě vlastním způsobem dodal i zdůvodnění: „Afghánci jsou nejlepší válečníci na světě“.

Donald Trump svým břitkým slovníkem vyjadřuje podstatu problému, tedy že konflikt s Tálibánem nemá vojenské řešení. Má ale vůbec nějaké, pokud nejde jen o to, jak zajistit brzký návrat Američanů domů? Diplomatická jednání s Tálibánem v Kataru probíhají bez účasti slabé afghánské vlády, protože ji Tálibán neuznává. Postavení prezidenta Gháního oslabuje nejen silná vojenská a finanční závislost na Američanech, ale i obvinění z podvodů a spory o legitimitu jeho letošního znovuzvolení (stejně jako v roce 2014).

Navíc v sedmatřiceti milionové zemi k volbám přišly jen 2 miliony voličů z pouhých 9,7 milionu registrovaných. Podobně jako kdysi v Jižním Vietnamu mohou mít někteří Američané pocit déjà vu, že bojují drahou a dlouhou válku na straně zkorumpované a od vlastního obyvatelstva izolované elity.

V americkém volebním roce patří stažení z Afghánistánu k Trumpovým prioritám, navíc, když jiný zahraničně-politický úspěch jako denuklearizace Severní Koreje či Íránu není vůbec v dohledu (dříve vychvalované jednání s Kim Čong-unem ve svém projevu o stavu Unie mimochodem vůbec nezmínil). V tom spočívá šance i velké riziko pro celý vyjednávací proces, který se může stát obětí touhy po rychlém úspěchu a velkých titulcích. Pohled na navracející se a zdravé „syny a dcery Ameriky“ je to, o co letos Trumpovi osobně běží více než kdy jindy. Už 18 let ale čas pro Tálibán plyne mnohem pomaleji. A žádné volby je nečekají.

David Ignatius z Washington Post shrnul ve svém komentáři z právě ukončené Mnichovské bezpečnostní konference situaci takto: „V kuloárech debatovaný mírový plán pro Afghánistán je velký gamble volebního roku. Pokud vyjde, Trump získá uznání za ukončení nejdelší války v americké historii. Pokud však bude příliš spěchat, může spustit v zemi občanskou válku“.

V Afghánistánu panuje vojenský pat, kdy 13 tisíc Američanů a přes 8 tisíc vojáků zemí NATO chrání svou technickou převahou afghánské bezpečnostní síly před pravděpodobnou porážkou ze strany Tálibánu. Nic více, nic méně. Připomeňme, že před zahájením snižování své přítomnosti za Obamy, který byl podobně jako Trump velmi kritický k této válce, měly USA v zemi 100 tisíc vojáků. Přesto se jim nepodařilo Tálibán porazit či zásadně oslabit. Ten dnes kontroluje polovinu území, včetně oblastí, kde léta předtím přímo působila vojenská mise NATO (ISAF). Provincie Fajzabád na severovýchodě, kde tři roky hlídkovali i čeští vojáci a kam směřovala i naše rekonstrukční pomoc, je dnes s výjimkou samotného města víceméně pod jeho kontrolou. Podobně i Němci deset let hlídané a podporované regionální centrum Kundúz je ostrá bojová zóna. Tálibán jej několikrát krátce obsadil, aby byl následně zatlačen leteckou a palební převahou Američanů a posilami z Kábulu.

Reálná bilance dlouhé války a přinejlepším vojenského patu je z pohledu USA 2400 mrtvých a asi bilion dolarů. Ročně stojí Afghánistán jen americký vojenský rozpočet nezanedbatelných 43 miliard. Naproti tomu vedení úspěšné války proti ISIL v Sýrii, kde bojovaly zejména jednotky místních Kurdů, si během pěti let vyžádalo život asi tuctu amerických vojáků. A přesto Donald Trump i zde loni zavelel k téměř úplnému stažení.

Ukončení postupně snižovaného angažmá v Afghánistánu proto pro jejich globálně napjaté síly dává smysl. Podobně jako ve Vietnamu je v současnosti z jejího pohledu ve hře více vlastní prestiž než národní bezpečnost a zájmy.

Afghánské oběti konfliktu se odhadují na 150 tisíc a nelze je připisovat jen Tálibánu. V zemi působí více radikálních uskupení, navíc statistika mise OSN UNAMA připisuje až polovinu civilních obětí v prvním pololetí loňského roku vládním nebo vládu podporujícím jednotkám, včetně řady soukromých milic a vojenských kontraktorů na jejich straně. Realisticky viděno a po 18 letech vojensky bezvýsledných bojů má pokus o uzavření dohody s Tálibánem stěží alternativu, i když se může stát „paktem s ďáblem“. Tálibán nyní tahá za delší konec jak diplomaticky vůči USA, tak vojensky v terénu vůči místním bezpečnostním složkám.

Těžko předpovídat, jak se po odchodu Američanů, byť postupném, situace změní. Riziko, že se Afghánistán propadne do intenzivnějšího konfliktu, je reálné. Aktuální vojenská mapa jeho území připomíná „leopardí kůži“ – přirovnání používané pro Bosnu v 90. letech a neúspěšné návrhy téměř nekonečné řady mezinárodních mírových plánů. Navíc Afghánistán je etnicky, politicky a nábožensky mnohem fragmentovanější zemí, žijící už dvě generace v konfliktu. Třecích ploch, zbraní i zkušeností s válkou má po 40 letech více než kterákoliv jiná země.

Údajně již dohodnutý rámcový plán příměří by měl Tálibán s USA podepsat koncem tohoto měsíce v Dauhá. Předpokládá propuštění zajatců a stažení 5000 vojáků za podmínky, že během 135-denního období Tálibán minimalizuje své útoky, přistoupí na jednání s kábulskou vládou a garantuje, že nebude podporovat džihádisty jako Al-Káidu a v zemi sílící ISIL. Američané minulý pátek v Mnichově oznámili zatím pouze dohodu na prvním testovacím období jednoho týdne, které také ukáže, zda je Tálibán ohledně příměří a jednání vnitřně jednotný. Už s ohledem na topografii země, ideologický fundamentalismus i vliv jeho zahraničních podporovatelů o tom lze vážně pochybovat.

Spojenci v NATO včetně Česka se také připravují snížit své působení či zemi úplně opustit. Česká armáda na konci března ukončí ostrahu americké základny Bagrám, při níž zahynulo osm českých vojáků z celkem 15 padlých v Afghánistánu. Stáhne zhruba polovinu svého třísetčlenného kontingentu a chce se soustředit na výcvik speciálních sil. I tento úkol však není bez rizika, jak ukazuje i poslední zabití českého vojáka na výcvikové základně.

Ponechat Afghánistán zcela jeho osudu se už jednou nevyplatilo, přestože odborníci ho nepovažují za hlavní bojiště proti mezinárodnímu terorismu. Bylo by možná obdobnou chybou jako kdysi ambiciózní strategie vojenské likvidace Tálibánu, který navzdory svým krvavým metodám a rigidní ideologii částečně vyrůstá z místního prostředí a nikdy neměl ambici vést expanzivní džihád mimo „svá“ území. Američtí generálové plánují v případě dohody o příměří ponechat v zemi dlouhodobě menší, zhruba třetinový, kontingent, aby vedle podpory boje s ISIL či Al-Káidou vytvářel určitou protiváhu a pojistku proti Tálibánu. Jeho přítomnost by byla garancí i pokračování zmenšené výcvikové mise NATO a české armády. Je ale i pro nás zatím neznámou, zda by takto omezená síla na tento úkol vůbec stačila a zda synchronizovaný vojensko-politický plán nejde od začátku proti Trumpovým instinktům.  

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud