ČESKÉ ŠKOLSTVÍ OČIMA PETRA CHÁRY | Prázdniny jsou za rohem. Pro většinu studentů nejoblíbenější část roku. Dva měsíce „volna“ a možnost dělat si, co chtějí. I ve spojitosti s covidem se objevila debata, zda není tato doba moc dlouhá a nestálo by za to ji i kvůli dvěma pandemickým rokům zkrátit, aby studenti dohnali to, co zameškali. Přece jen ne všechny země umožňují studentům tak dlouhé „nicnedělání“. Zamyslete se však na chvíli. Povídáme našim dětem o tom, jak jsme se v 9. třídě učili v matematice soustavy rovnic, které jsme v životě úplně nevyužili, nebo spíše o tom, jaká byla naše první brigáda v bistru na koupališti, která nám pomohla lépe pochopit realitu dospělého života?
Hlavní prázdniny jsou historicky i prakticky po celém světě vázány na období léta, tak jak jsme zvyklí i v Česku. Dvouměsíční doba odpočinku je dokonce téměř světovým průměrem. Nalezneme země, kde jsou tyto prázdniny delší, ale i výrazně kratší. V těchto zemích je pak ale zvykem kratší letní prázdniny vykompenzovat delším velikonočním nebo vánočním volnem. Náš systém je jednotný a nekomplikovaný. Je ohraničen začátkem jednoho měsíce a koncem druhého. V jiných zemích to bývá složitější, začátky v různých týdnech června či července a konce různě v srpnu, nebo až v září. Princip volna však přetrvává, studenti si odpočinou a načerpají zážitky a zkušenosti ze života mimo školu.
Zavření škol v době covidu otevřelo dvě nová témata: zkrácení prázdnin, aby děti měly možnost dovzdělávat se v tom, co se nestihlo, a možnosti kombinované školy, kde není vždy nutné být prezenčně v lavici.
Pojďme si jen ve zkratce vysvětlit druhé zmíněné a pak se vrátíme zpět k prázdninám. Se současnými technologickými možnostmi není nutností, aby třeba student vysoké školy, ale i střední školy seděl v daném čase v učebně na přednášce. Je to neekonomické, neekologické, nepraktické a nelogické. Studenti v tomto věku už mají rozum, vizi a studují, protože chtějí mít znalosti a dobrý výhled do budoucna. Není potřeba nad nimi stát s rákoskou. I když si to v Česku stále myslíme a nechceme si připustit opak.
Tak a zpět k prázdninové evoluci. Ta zatím nenastala – a myslím si, že ani nikdy nenastane. Jsem zastáncem toho, že není důvod nic měnit. Je to historicky a kulturně dané, funkční a v tomto rozvířeném světe snad poslední věc, na kterou se dá spolehnout. Navíc život není jen škola, i když v určitém věku, a i kvůli vlivu rodičů a tlaku okolí, máme občas pocit, že nic jiného ani neexistuje. Určitě je pro náš život důležitá, předá nám znalosti, které poté využijeme v zaměstnání i běžném životě a bez kterých bychom nebyli schopni v současné společnosti plně existovat. Škola a její fungování nás také naučí režimu, který se nám hodí při přechodu do pracovního procesu. Školský systém je však od reálného života dost vzdálený a řada dovedností a kompetencí se dá získat spíše mimo něj. A právě zde vstupují na scénu prázdniny, mimoškolní čas a s ním spojené aktivity, které jsou pro zisk životních kompetencí velmi důležité.
