Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tradiční politické strany jsou chudé molochy živící hladová klíšťata. Komentář Jiřího Štefka

Tradiční politické strany jsou chudé molochy živící hladová klíšťata. Komentář Jiřího Štefka

Miliardář a byznysmen Pavel Sehnal se rozhodl oprášit starou politickou značku a s Občanskou demokratickou aliancí (ODA) hodlá zasáhnout do nadcházejících voleb do Poslanecké sněmovny. Je tak v řadě dalším bohatým člověkem, který hodlá aktivně promlouvat do politického dění v České republice. Přílivu movitých lidí do politiky se ale nelze divit. Tradiční strany jsou zkostnatělá, zatuchlá, a však chudá monstra, ve kterých si svoje místo na slunci každý musí nejdřív vysedět a řada politiků je na své partaje doslova přicuclá jako hladové klíště.

Nejprve připomeňme, kdo další z tuzemských boháčů aktivně či nepřímo vstoupil (nebo tak hodlá udělat) do politiky. Na prvním místě to je samozřejmě Andrej Babiš. Mezi dalšími je možné jmenovat hazardního krále a majitele impéria Synot Ivo Valentu, který finančně podporuje Stranu soukromníků, anebo spolumajitele Penty Marka Dospivu, který finančně pomáhá rozjezdu strany Realisté Petra Robejška. Dospiva se sice o veřejné funkce neuchází a nebude ani kandidovat, ale jako zkušený a dravý podnikatel zcela nepochybně sleduje své cíle, byť jejich zhmotněním může být vstup nových tváří do politiky a jejich podpora vizí, které jsou i Dospivovi blízké.

S výjimkou Babišova ANO všechny výše uvedené subjekty teprve čekají četné porodní bolesti a formování struktur. Mají však tu výhodu, že za nimi nebo v jejich řadách stojí známé tváře, které veřejnost zná. Zároveň díky darům svých mecenášů mohou hned začít fungovat a dávat o sobě vědět. Navíc mohou i finančně plánovat inzertní volební kampaně.

Pokračující vstup bohatých lidí do politiky je dalším pokračováním parcelování českého veřejného prostoru. Byznysmeni si nejdříve rozdělili jednotlivé segmenty hospodářství, pak si rozdělili média (jimiž se mnohdy vzájemně drží v šachu či skrze něž budují ochranný val pro svůj byznys) a v konečné fázi si rozdělují politické spektrum a voliče.

Jejich krokům se svým způsobem nelze divit. Nejsou spokojeni s tím, jak tradiční strany spravují zemi a veřejnou agendu. Tradiční politici jsou v jejich očích zdiskreditovaní, protože za poslední dvě dekády napáchali hromady chyb, jsou neschopní, kvůli moci a vlivu ohební jako proutek a na svých stranách jsou mnohdy existenčně závislí, protože skrze ně se dostávají do funkcí a postů štědře placených erárem. Paradoxní přitom je, že jejich domovské strany jsou chudé, mají minimum majetku a takřka na každou větší kampaň si musí půjčit a očekávají, že půjčku splatí státní dotací za získané hlasy. Tradiční matadoři se však svých mateřských stran vzdát nemohou, protože bez nich by nebyli nic a museli by se živit sami (mnozí velice horko těžko).

České politické strany (s výjimkou komunistů) nejsou žádnými masovými stranami podle německého vzoru, ale defacto úzkými bratrstvy, do jejichž řad většinou vstupuje ten, který chce získat vliv, moc nebo peníze. Pochopitelně čest výjimkám, které do nich vstupují z čistého idealismu, ale takoví většinou brzy narazí a jsou odsunuti na druhou kolej. Zástupci většinové populace se do politických stran nehrnou, mnohdy jimi opovrhují a ti schopní opakují svoji mantru, že si umí vydělat slušné peníze poctivě i bez politiky.

Přesto volby jsou definovány jako svobodná soutěž politických stran a hnutí. Tedy, někdo se o tu moc musí nebo by měl ucházet. Různí lidé mají různé názory a preference a proto je tu i více stran. Přesto vznik nových uskupení dává tušit, že tu ve volební nabídce něco chybí. Něco, co tradiční strany nemají, nebo co nechtějí slyšet ani vidět, nebo to, co před časem opustily. Nehledejme za vstupem nových stran a bohatých lidí do politiky a priori nějakou čertovinu. Ale demokracie je diskuse a na tu mnozí bohatí byznysmeni ze svých firem nejsou zvyklí, protože je neefektivní. Přesto je dobře, že tu nastává určitý myšlenkový či hodnotový kvas, zletargizovaná česká politická scéna ho potřebuje jako sůl.

DALŠÍ AUTOROVY KOMENTÁŘE NAJDETE NA REFLEX.CZ

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744