Trávníček: Macronova evropská perestrojka. Kritický pohled na vizi francouzského prezidenta | info.cz

Články odjinud

Trávníček: Macronova evropská perestrojka. Kritický pohled na vizi francouzského prezidenta

KOMENTÁŘ MATĚJE TRÁVNÍČKA | Francouzský prezident přišel se svou vizí pro Evropu. Manifest, který se jmenuje za „Evropskou obrodu“, v českém kontextu nezamýšleně odkazuje na Klub za socialistickou přestavbu Obroda založený v únoru 1989 bývalými členy KSČ, kteří se hlásili ke Gorbačovově perestrojce. A právě Gorbačovovu perestrojku Macronův návrh dost připomíná.

Situace je podle francouzského prezidenta naléhavá, protože ještě nikdy od druhé světové války nebyla Evropa v takovém ohrožení. Tím ohrožením je podle Macrona nacionalismus. K němu jistě můžeme mít výhrady, ale dávat ho na roveň se sovětským komunismem, který Evropu západní ohrožoval a východní decimoval více než čtyřicet let, je opravdu silná káva.

Absurdní vidění světa

A v podobně absurdním duchu prezident Macron pokračuje, když říká: „Evropa, to jsou také tisíce každodenních projektů, které změnily tvář našeho území, je to zmodernizované gymnázium, postavená silnice, rychlý přístup k internetu, kterého jsme se konečně dočkali.“ Při čtení těchto řádků se vkrádá na mysl představa pravěkých lidí z obrazu Zdeňka Buriana, protože přece bez Evropy bychom asi dle francouzského prezidenta žili v lepším případě v dobách vytáčeného připojení k internetu a teplá voda by nám tekla jednou týdně, v horším případě bychom byli odsouzeni k návratu do jeskyní a primitivních chýší.

A do třetice se můžeme dočíst, že: „Celá Evropa je předvojem, vždy dokázala definovat normy pokroku. Proto se musí zaměřit na projekt konvergence, tedy sbližování a spolupráce, než konkurence.“ Jinými slovy, když budeme dělat všichni všechno stejně, dosáhneme pokroku.

Skutečnosti přitom snad ani nemůže být nic vzdálenější. Matkou pokroku a inovací je totiž rozdílnost. Svobodná soutěž, kdy vedle sebe existují a spolu soutěží různé produkty, systémy a myšlenky a kdy teprve praxe ukazuje ta nejlepší řešení. Naproti tomu centrálnímu plánování a unifikaci je vlastní stagnace, se kterou máme my z někdejšího východního bloku bohužel bohaté zkušenosti.

Nové a nové instituce

Vedle pasti nacionalismu, pak podle Macrona existuje i druhé nebezpečí. Tím má být „status quo a rezignace“. Prezident Macron tím vystavuje Scyllu a Charybdu a navrhuje kurz, kterak mezi nimi bezpečně proplout. Bohužel tento není ničím novým. Namísto osvěžujícího koktejlu nových myšlenek totiž francouzský prezident servíruje jen vyčpělý dryák, který nám už léta servírují eurofederalisté zprava doleva, od Jean-Clauda Junckera přes Guy Verhofstadta až po Martina Schulze.

Údajným řešením má totiž být více Evropy. Takže je potřeba zřídit Evropskou agenturu pro ochranu demokracie, společnou pohraniční policii, evropský azylový úřad, Radu evropské bezpečnosti, evropskou minimální mzdu, Evropskou banku pro klima, Evropskou jednotku pro hygienickou bezpečnost, novou Evropskou radu pro inovace.

Dále pak na základě evropských pravidel zakázat „jakékoliv projevy nenávisti a násilí na internetu“, tedy zavést cenzuru určitých názorů, postojů a pocitů. Přitom proč by někdo nemohl napsat, že kupříkladu nenávidí Evropskou unii? Osobně tuto nenávist nesdílím, ale tak nějak věřím, že svoboda slova je jedním ze základních předpokladů demokracie.

A v neposlední řadě chce Macron i „aplikovat evropskou solidaritu, k níž přispívá každá země pod dohledem Evropské rady pro vnitřní bezpečnost“. Osobně jsem měl vždy za to, že solidarita je dobrovolná, a tudíž ji nelze vynucovat. Zejména v posledních dvou ohledech jsou Macronovy plány dosti děsivé a zavání tvrdým diktátem.

Podobně děsivě pak vyznívají o slova o našich „amerických nebo čínských konkurentech,“ kdy prezident Macron vedle sebe staví na jednu roveň spojeneckou mocnost, se kterou Evropu pojí společná historie a dlouholeté přátelství, se zemí, která je v lepším případě neutrálem, v horším případě konkurentem a vyzyvatelem Západu.

Kde na to vzít?

Jak už naznačují některé výše uvedené nové instituce, pokroku se má dosáhnout zejména na poli klimatických změn. A tak: „od centrální banky po Evropskou komisi, od evropského rozpočtu po investiční plán pro Evropu, všechny naše instituce se musí ve své činnosti zabývat otázkou klimatu.“

A aby toho nebylo málo, je potřeba uzavřít pakt o budoucnosti s Afrikou a: „Potvrdit společný osud, ambiciózně podporovat její rozvoj – investice partnerské vztahy mezi vysokými školami, vzdělávání mladých dívek…“

Plány to jsou vskutku velkolepé. Chybí jim však pověstný špidlovský ekonomický rámec. Jinými slovy, prezident Macron nikde neříká, kde chce na své nápady vzít. Ale chápu. Hezké nápady se poslouchají hezky. Sahání do peněženek daňových poplatníků už tak hezky nezní, o čemž ostatně Emmanuela Macrona přesvědčilo hnutí žlutých vest.

Pokud však francouzský prezident nenalezne kotlík plný zlata na konci duhy (i když tady by byl potřeba pořádný kotel), bude muset sáhnout do peněženek Evropanů, v jejichž zájmu a pro jejichž blaho by rád své ideje údajně rád realizoval.

Obcházení evropských voleb

Činí tak přitom v době, kdy veřejnost ztrácí víru v evropský projekt. Sázka, že se víra obnoví spolu s přenesením nových povinností, je podobně naivní jako hašení požáru benzínem. Odpor veřejnosti vůči svým záměrům ale patrně předpokládá i sám Emmanuel Macron.

Navrhuje tak uspořádat jakousi Konferenci pro Evropu, které by se účastnili zástupci občanů, akademici, zástupci podnikatelů, odboráři a představitelé náboženských a duchovních institucí. Tento orgán by pak měl navrhnout „nezbytné změny našeho politického projektu, a to bez jakýchkoli tabu, i za cenu změny smluv.“

S tímto přichází Macron v době před evropskými volbami. Přitom, kdy jindy a jak lépe by se měli občané vyjádřit ke své budoucnosti než právě ve volbách? Tady je však zřejmá snaha občany a volby obejít a skrze nikým nevolený orgán nalajnovat Evropě její budoucnost.

Alespoň něco pozitivního závěrem

Ale abychom francouzskému prezidentovi jen nekřivdili. V jeho manifestu můžeme nalézt i dva pozitiva. Předně otevřeně souhlasí s myšlenkou vícerychlostní Evropy, když říká: „Nebudeme spolu vždy souhlasit, co je však lepší – strnulá Evropa nebo Evropa, která občas nepostupuje kupředu stejným tempem, a přitom zůstává otevřená pro všechny?“ Ostatně vícerychlostní Evropa je už dávno skutečností, a i sám Emmanuel Macron spolu s kancléřkou Angelou Merkelovou k ní dále vykročili podepsáním smlouvy v Cáchách.

Za druhé je pak potřeba ocenit Macronovu odvahu přijít a položit na stůl alespoň nějakou vizi. Předložit a formulovat nějaký plán a prezentovat se s nějakým názorem. V šedi a strnulosti současného evropského mainstreamu je to příjemné osvěžení atmosféry.  

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud