V posledních dnech nepřicházejí ze střední Evropy žádné skvělé zprávy. Maďarsko se topí v ekonomických problémech, za což účelově a nepravdivě viní evropské sankce zavedené proti Rusku kvůli jeho agresi vůči Ukrajině, a to dokonce v rámci státem placené kampaně. Z polské vlády odešel další ministr, který v zákulisí bránil vyostřování konfliktu s Evropskou komisí. Slovensko se pak potácí ve vleklé politické krizi, navíc jím otřásla vražda motivovaná nenávistí vůči LGBT komunitě.
Česká republika přitom potřebuje stabilní prostředí ve svém sousedství. Avšak přemýšlení o středoevropské spolupráci bylo v Česku v posledních letech v politických kruzích často nahrazeno zjednodušující otázkou, zda chceme nebo nechceme být součástí Visegrádské skupiny. Toto dilema je falešné i nedostačující.
Visegrád se stal předmětem sporu mezi jeho horlivými příznivci a stejně zaťatými odpůrci. Jedni jej vnímali jako alianci, která výrazně posiluje naši evropskou a zahraniční politiku. Pečlivé ověření tohoto tvrzení však ukazuje, že platí jen v několika pro české členství v EU méně významných politikách.
Druzí zase tvrdili, že spolupráce nás přivádí na cestu k liberalismu. Tím ale přehlíželi skutečnost, že například přístup k migrační politice EU, který jsme s partnery ve Visegrádu sdíleli, byl podporován napříč politickým spektrem a drtivou většinou veřejnosti. Nelze tedy říci, že opuštěním Visegrádu by se nakrásně stalo Česko nějakou „lepší“ zemí.
Ukrajinská zkouška
Nástup nové vlády zkraje roku a ruská invaze na Ukrajinu přinesly do české středoevropské politiky nové impulsy. Zaprvé došlo k odblokování česko-polských vztahů díky dohodě o rozšíření hnědouhelného dolu Turów. Ještě před rokem spolu oba sousedé kvůli tomuto problému téměř nemluvili, a dnes jsou vzájemné vztahy velmi intenzivní. Důležitost zklidnění vztahů se prokázala i v kontextu pozdějšího vývoje na Ukrajině.
Právě ruská invaze na Ukrajinu přinesla do středoevropských vztahů zcela novou realitu, a to v oblasti politické spolupráce, bezpečnosti i mezilidských vztahů. Zaprvé se většina středoevropských a východoevropských zemí aktivně zapojila do politické podpory Ukrajiny. Česká republika v tomto ohledu nebyla výjimkou. Regionální rozměr spolupráce demonstrovala nejen společná cesta premiérů České republiky, Polska a Slovinska do Kyjeva ještě v době jeho částečného obléhání.
Česká republika spolupracuje s Polskem a Slovenskem při logistickém zajištění dodávek zbraní a humanitární pomoci na Ukrajinu. Česko se také výrazněji zapojuje do ochrany východního křídla NATO, když na Slovensku vznikla mnohonárodnostní bojová skupina pod českým velením. Intenzivní výměnu informací a spolupráci si vyžádal také velký počet ukrajinských uprchlíků, kteří po invazi přicházeli do České republiky.
