Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vocaď pocaď Petra Holce: Po absolutním vrcholu Koukalová předvádí absolutní dno

Vocaď pocaď Petra Holce: Po absolutním vrcholu Koukalová předvádí absolutní dno

Čím výš letíte, tím hlouběji padáte, říká se. Přesně to teď předvádí bývalá hvězdná biatlonistka Gabriela Koukalová, v lepších časech mistryně světa, vítězka Světového poháru a stříbrná olympionička. Už snad ani není dne, aby „Gabi“ ublíženě neznesvětila nějakého svého bývalého trenéra, kolegyni z reprezentace a hlavně sebe. Díky knize Jiná nám dokonce pouští i historky ze své holčičí postele. Člověk aby se teď bývalé „rozdavačky sportovní radosti“, což nejsou mé vlastní verše, spíš bál.

Že bude „otevřená zpověď“ Koukalové, jíž sepsala s novinářem Martinem Moravcem, hlavně zhrzená soda, to nejlíp napovědělo její načasování. Naše nejlepší biatlonistka se kvůli zdravotním potížím najednou vytratila ze závodů, vypustila letošní zimní olympiádu a v podstatě na čas skončila se sportováním. Z vrcholu zničehonic padla až na dno, což mentálně nikdy nebývá nejlepší čas na jakékoli zpovědi – tedy pokud se jimi nechcete totálně zničit. Což teď Koukalová předvádí se stejnou vervou, s jakou se ještě nedávno prala o sportovní vítězství.

Nonstop nás bombarduje brekem o tom, jak je celý život jiná, a proto nikdy nikam nepatřila. „Problém byl vždycky hlavně mezi mnou a Veronikou Vítkovou. Ostatní holky se jí chytají a tvoří proti mně většinu. Holky v jídelně vybraly stůl a sedly si k němu tak, aby na mě nezbylo místo. Kluci by tohle nikdy neudělali. A holky bez Veroniky taky ne. Ale pokud tam je, odstřihnou mě a nebaví se se mnou. Nevím, co jsem jim udělala,“ vypráví Koukalová v knize.

A nejen to. Ze svého sportovního sešupu, který připisuje bolavým lýtkům, Koukalová naplno viní bývalého reprezentačního trenéra, stejně jako na jiného bývalého trenéra hází své psychické problémy vedoucí údajně až k anorexii. Nikdo ji prostě neměl rád, nikdo ji nedocenil. „V cíli mi po čtvrtém místě holky ani nepřišly pomoct na nohy. Možná je tam nepustili, i to se někdy stává. Ale měla jsem pocit, že kdybych dojela pro medaili, určitě by mě objímaly. Dokonce mě napadlo, jestli si nemyslí, že jsem závěr schválně vypustila,“ vzpomíná teď Koukalová na ženskou štafetu na loňském MS v Hochfilzenu.

Fakt? Nikdy jsem biatlon nesledoval, protože jsem nikdy nepochopil, proč má někdo profesionálně běhat na lyžích s flintou na zádech a občas u toho vystřelit na terč. Kdyby třeba biatlonisté v lese aspoň stříleli na sebe a vítězem by se stal ten, kdo z lesa vyběhne živý… Jen si z televize pořád pamatuju všechny ty rozesmáté záběry a rozhovory s našimi biatlonistkami plné společného štěstí. A taky vzájemné gratulace a objetí Koukalové s Vítkovou, pomalu už se z toho stávalo ženské Nagano. A fakt tohle všechno dokázala hladová holka, kterou všichni nenávidí?

Jestli je sakra tohle všechno pravda, měla by se teď Koukalová dát na politiku. Lýtka v ní nikoho moc netrápí a schopností přetvářky by trumfla i největší borce politického pokrytectví, záviděl by jí i Tomio Okamura. Jistě, stejně jako politika nebývá ani sport plejádou ideálních lidí. A stejně jako se politici perou o moc, perou se sportovci o vítězství – často taky za každou cenu. Málokde se proto daří tak dobře i závisti a nenávisti, které sportovci kvůli penězům často maskují vzájemnou láskou. Ostatně nemůžete jako Koukalová s úsměvem prodávat Májku a nenávidět přitom celý český biatlon, jak to dělá nyní.

Koukalová určitě neprožívá nejlepší dny, evidentně nyní ztratila veškerou soudnost. „Na všem se snažím najít něco dobrého, což může vypadat falešně. Veronika je úplně jiná. Víc se upíná na negativní věci, na všem hledá chyby a často mluví o lidech za jejich zády. Většinu času bývá naštvaná a ostatním umí zkazit náladu,“ říká vážně, zatímco „se upíná na negativní věci, na všem hledá chyby a často mluví o lidech za jejich zády“.

Manžel Koukalové, pro změnu bývalý badmintonista, se prý živí motivačními přednáškami, jak je dnes v módě. Koukalová by teď mohla lidi vyučovat, jak během pár dnů zničit všechno, co jste pracně budovali deset let. Dokonce i na Májku mě teď nějak přešla chuť! A mimochodem: paštiková reklamní kampaň nesla lyrické jméno „radost být spolu“.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1