Výchova genderem. Debata o Istanbulské úmluvě odhaluje totalitní geny

 FOTO: Picsea/Unsplash

Martin Schmarcz

03. 08. 2020 • 17:34
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Takzvaná Istanbulská úmluva je zase téma. Česká vláda její projednávání odložila a polská zvažuje, že od ní odstoupí. Vzbudilo to podrážděný křik. Obhájci úmluvy obviňují dotyčné politiky, že tolerují, či rovnou podporují násilí na ženách. Ale tak to není a o to tu ani nejde. Text upevňuje genderovou ideologii a je krokem k nahrazení rodinné výchovy společenskou.

„Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí“, jak zní plný název, je už dlouho jablkem sváru mezi dvěma vyhraněnými tábory. Jedni do dokumentu projektují všemožné zlo, včetně toho, že prý nařizuje přijímat nelegální migranty. To je lež. Jiní zase tvrdí, že preferuje gaye a lesby. Ani to není pravda. Problém je v tom, že úmluva prosazuje přijímání módní ideologie genderu do státních politik. Vzhledem k zamýšlenému hlavnímu účelu nelogicky a nesmyslně.

Na první pohled zarazí, že v preambuli Istanbulská úmluva deklaruje, že jejím cílem je bránit slabší pohlaví před násilím, zároveň však ke srozumitelnému a jasnému termínu „žena“ přidává pojem „gender“. Jako by o pohlavní identitě nerozhodovala příroda, ale společenská výchova… Tedy ne jako by, progresivisté tento nesmysl už dlouho a tvrdohlavě prosazují. Podle nich jsou holčičky holčičkami a chlapečkové chlapečky prostě proto, že jim jejich „genderové role“ vnutila společnost.

U nás zatím myšlenky typu, že „toxicky maskulinní“ rodinná výchova nutí dívky žehlit a chlapce nechává řídit automobil či že existují desítky pohlaví, působí směšně. Ale nemusí to tak být navždy. Istanbulská úmluva je prvním takto významným dokumentem, který má genderovou ideologii ukotvit coby mezinárodně uznaný prostředek převýchovy „šovinistické“ společnosti.

„Gender“ se v dokumentu v různých variacích objevuje celkem dvacetkrát. Třeba čl. 6: „Strany se zaváží, že při implementaci a vyhodnocování dopadu ustanovení této úmluvy budou zohledňovat genderové hledisko…“ Podobné závazky jsou v pasážích o vzdělání (čl. 14: strany podniknou kroky k tomu, aby ve formálních osnovách na všech úrovních vzdělávání existoval materiál k tématům, jako jsou (…) nestereotypní genderové role (…), genderově podmíněné násilí vůči ženám…) či o legislativě (strany zajistí, že opatření budou vycházet z genderového chápání násilí vůči ženám…).

Snaha prosadit genderovou ideologii vede k úsměvným absurditám, jakou je tento pleonasmus: „ustanovení této úmluvy (…) budou implementována bez diskriminace na jakémkoli základě, například pohlaví, genderu…” Jinde už to žádná legrace není jako třeba v této ozvěně nenávistné kampaně #MeToo: „Strany učiní vše nezbytné pro to, aby se každý občan, obzvláště pak muži a chlapci, aktivně zapojili do prevence všech forem násilí…” Čili: podezřelý je každý občan, především ale muži-šovinisté.

Nelze se divit konzervativní polské vládě, že se netváří nijak vlídně na něco, co jí nařizuje, aby pohlaví chápala jen jako sociální konstrukt, a zavádí mechanismy, včetně povinného mezinárodního monitorování, které by umožnily „napravovat“ chyby rodinné výchovy. Liberálové kvůli tomu Poláky obviňují, že odmítají Istanbul, aby mohli mlátit manželky. Ale jak by se tvářili oni, kdyby měli ratifikovat mezinárodní smlouvu, jež by je zavazovala definovat manželství pouze jako svazek muže a ženy?

Jistěže nelze na mezinárodní úrovni nikoho nutit přijmout konzervativní ideologii. Jenomže progresivisté tu svou takto prosadit chtějí. A v tom je jádro problému. Mezistátní úmluvy jsou nadřazeny domácím zákonům včetně ústavních. V řadě zemí se genderová ideologie logicky stává součástí přijímaných opatření prostě proto, že liberálové jsou u moci. Zde však vidíme snahu protlačit ji do národní legislativy „suchou cestou“, bez toho, aby se o každém konkrétním návrhu muselo hlasovat v parlamentu.

Proti samotnému jádru úmluvy, jímž je potírání násilí na ženách, samozřejmě nelze nic namítat. Pro evropské země ovšem „Istanbul“ nepřináší vůbec nic nového, žádný pokrok – pouze opisuje to, co je dávno součástí nejen právního řádu, ale i společenských hodnot. Text spíše míří na ty islámské, asijské či africké státy, v nichž je žena stále brána jako majetek, nerovnocenná a nerovnoprávná bytost vystavená bez možnosti odvolání a pomoci mužskému poručníkování, zneužívání a bití. Jenomže tyto režimy nejsou signatáři.

Ze zemí, v nichž může úmluva ženám přinést něco navíc, bude-li dodržována, ji ratifikovalo jen Turecko. Nepodepsalo ji ani Rusko, kde by rovněž měla smysl. Zlepšení postavení žen ve světě by lépe posloužilo očištění úmluvy od genderové ideologie a její prosazení na úrovni OSN, nikoli jen Rady Evropy. Pokud jde o EU, tak ta by zajisté i bez ní praktikovala rozumná opatření třeba v oblasti azylu, kdy žena například nebude deportována spolu s násilníkem do země, která neuznává její práva.

Nakonec je spor o Istanbulskou úmluvu venkoncem zbytečný. Progresivisté si genderovou ideologii nejspíš prosadí tak jako tak. Jen by jim to déle trvalo, potřebovali by parlament a nemohli by bez demokratického mandátu okamžitě začít psát příslušné rodinné, školské a sociální programy. Jediné, co po tomto boji zůstane, bude zase o něco více rozštěpená, zmatená a dezinformovaná společnost. Jako po každé takové bitvě.

V diskusích progresivisté přiznávají, že jim skutečně jde o to ovlivnit výchovu přímo v rodinách. Bez ohledu na čl. 32 Listiny základních práv a svobod: „Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona… Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči.“ Prostě je třeba zatočit s „tradičním mužským šovinismem“ a děti nemají být „obětí“ rodičů, kteří ještě pořád staromilsky věří, že rozdíly mezi muži a ženami jsou dány přírodou. Proto pokrokáři chtějí Istanbulskou úmluvu.

Progresivistické návrhy vystřídat rodinnou výchovu státní převýchovou ovšem nejsou výmyslem 21. století. Před zhruba 170 lety s nimi přišli Marx s Engelsem v Komunistickém manifestu: „Buržoazní rodina ovšem zanikne… Vytýkáte nám snad, že chceme zrušit vykořisťování dětí jejich rodiči? Přiznáváme se k tomuto zločinu. Ale vy tvrdíte, že nahrazením domácí výchovy společenskou výchovou chceme zrušit vztahy člověku nejdražší. Komunisté si nevymýšlejí nějaké působení společnosti na výchovu; mění pouze charakter výchovy, zbavují ji vlivu panující třídy.“

Dosaďte si místo „buržoazní rodina“ „tradiční rodina“, místo „panující třída“ „mužský šovinismus“ a máte inovaci starého marxismu na moderní neomarxismus. A i když hádku o samotnou Istanbulskou úmluvu považuji za přehnaně emocionální a často vycházející z mylných představ, trvám na tom, že nesmíme neomarxistům dovolit, aby ty, kteří kvůli svému přesvědčení a hodnotám odmítají státní zásahy do rodinné výchovy, nálepkovali jako barbary, co tlučou ženy.

Individuální svoboda musí mít vždy přednost před kolektivistickými nároky. Rodina stojí při její obraně v první linii, a právě proto se stává terčem nenávisti (neo)marxistů, kteří by nás (už zase) chtěli převychovávat. Totalitní geny se vždy neomylně prozradí mimo jiné tím, že jejich nositelé chtějí vyrvat děti rodičům, zajistit výchovu po svém – Hitlerjugend či Komsomol – a stvořit tak „nového“ člověka. Výsledek byl vždy zrůdný.

SDÍLET