KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Konec roku přináší obligátní při o zvyšování či zmrazení odměn poslanců. Tento rituál zavedl Miroslav Kalousek, a to jako gesto solidarity kvůli finanční krizi. Jenže od té doby se skoro vždy najde záminka, proč osekat platy ústavních činitelů a kdo nesouhlasí, je za nesolidárního sobce. Tato karta je znovu ve hře a vynesl ji „obvyklý podezřelý“, Andrej Babiš. Tentokrát už toho ale mají dost i jeho vlastní lidé.
„Mysleli jsme to dobře, dopadlo to jako vždycky“. Okřídlená věta bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina se skvěle hodí na pokus zbavit se jednou pro vždy trapných debat, že zákonodárci určují odměny sami sobě. Rozhodli se tedy spojit je zákonem s platy zaměstnanců. Napřed šlo jen o státní zaměstnance, později se za základ vzaly mzdy v celém hospodářství. Všichni ústavní činitelé, tedy prezident, členové parlamentu a vlády i soudci, mají brát určený koeficient násobku průměrných výdělků v daném roce.
To vypadá báječně, ne? Když se zemi daří a mzdy rostou, dostávají víc i volení zástupci lidu. Když je zle, tak se musejí uskrovnit, a to nikoli ze své vůle, leč ze zákona. Což je dobrá zásada, na níž stojí liberální demokracie: totiž že vládnou pravidla lidem, ne lidé pravidlům. Tento postulát ovšem padl. Když na tom byl rozpočet zle, snižovaly se výdaje a mimo jiné se zavedla „solidární přirážka“ pro vysoké příjmy, tak tehdejšího ministra financí napadlo učinit gesto a sáhnout na peníze ústavních činitelů.
Jistě, těch pár milionů veřejným financím nijak nepomohlo a ani to tak nebylo myšleno. Miroslav Kalousek chtěl získat podporu veřejnosti pro drastické škrty, jimiž tehdy zachraňoval – a přiznejme, že úspěšně – státní kasu. Jenže každý populismus je dvousečný. Občané sice pro tu chvíli možná kvitovali, že „ti nahoře“ si seškrtali mzdy, jenomže se o ně také začali více zajímat – a hlavně očekávat, že se tak bude dít pravidelně. Tím byl džin vypuštěn z lahve a negována snaha zprovodit toto téma ze světa zavedením „automatu“.
