Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zeman přepisuje ústavní pořádek. I díky lidem. Komentář Petra Holce

Zeman přepisuje ústavní pořádek. I díky lidem. Komentář Petra Holce

Čím víc Miloš Zeman očividně chřadne v prezidentské funkci, tím větší si ještě očividněji uzurpuje moc. Už téměř tři čtvrtě roku je to on, kdo přímo i nepřímo řídí sestavování vlády, zatímco jezdí do krajů lidem vyprávět své moudré vtipy. Děkovat za to může hlavně politickým stranám, které mu nejdřív vyklidily jinak parlamentní prostor a které mu za to nyní nejvíc nadávají. Tak už to v politice bývá.

Ano, snad žádný jiný obor lidské činnosti tolik nemiluje ironii a autodestrukci jako politika. Čím více se o něco snažíte, tím více to ničíte. Někteří ústavní právníci teď varují, že Zeman přepisuje ústavu, aniž by ji přepisoval doslova. Vystačí si prostě s jejím extenzivním výkladem, jak ostatně kdysi sliboval. Nebo spíš expanzivním? Už si moc nepamatuju, viděl jsem to někde vlevo dole. Anebo možná vpravo nahoře.

Lidé mu za to ale podle všeho děkují. Zemanovi jich stabilně důvěřuje nadpoloviční většina a navzdory všem rudým i nerudým trenýrkám na Hradě, virózám a Jiřímu Ovčáčkovi prezident zůstává nejoblíbenějším politikem. Česko je sice ústavně parlamentní demokracií, což na papíře znamená, že vládne vláda vzešlá z parlamentu, tomu ale nedůvěřuje ani třetina lidí: Sněmovna i Senát se trumfují v tom, jaké z komor zrovna nedůvěřuje ani 30 procent lidí.

Pravda, důležitost a taky důstojnost Sněmovny na úkor Senátu zachraňuje aspoň volební účast: poslance stabilně volí kolem 60 procent voličů, zatímco v některých senátních volbách by voliči nenaplnili ani hospodu, kam by se stěží vešel i kuřácký ajnclík Marka Bendy. Kdo se pak může divit pozdnímu Františku Čubovi, že do Senátu radši vůbec nechodil? Možná svou nechtěnou prací jen nechtěl štvát lidi. Ani Sněmovna ale netrumfne prezidenta: v prvním kole poslední prezidentské volby volilo 61 procent voličů a na finále jich přišlo dokonce přes 66 procent.

To je mimochodem výrazně víc, než přišlo na finále Zeman vs. Schwarzenberg pět let předtím. To lze samozřejmě vysvětlit i tak, že k poslední volbě přitáhlo víc lidí Zemanovo uzurpování moci v jeho první pětiletce, jíž suverénně začal jmenováním vlády svých kamarádů; navíc poslední prezidentské finále skončilo mnohem těsněji než to předchozí, když Zeman nebyl zas tak daleko svému konci na Hradě.

Jenže extenzivním prezidentem by nejspíš byl i Jiří Drahoš, a to navzdory svým politicky korektním slibům. Téměř 3 miliony voličů, které volily oba finalisty a které mimochodem nikdy nevolí žádnou politickou stranu, nebezpečně opíjí. Tak nebezpečně, že Drahoš po své prohře hrdě vykradl Václava Klause, když řekl, že „nic nekončí, jedeme dál, to vám slibuji“. A svůj slib dokonce i dodržel, když teď kandiduje do Senátu. I on cítí podporu lidí, jak se říká.     

Zeman tak vlastně jen plní vůli Čechů, když skutečně vládne. A taky jen navazuje i na tradici demokratického Československa, které taky bylo parlamentní demokracií, ovšem s mocným prezidentem stojícím svým vlivem, popularitou i důvěryhodností vysoko nad parlamentem. Tak vysoko, že to byl prezident, kdo stál u Mnichova 1938 i Února 1948. Tedy: u Mnichova Edvard Beneš samozřejmě přímo nestál, protože se tam celkem dobře obešli bez něj. A u Února 1948 spíš seděl, protože už sotva stál. Jde však o symboliku.

A ta v politice často trumfuje veškeré formální věci. Řekněte Čechům, že zrušíme prezidenta, a většina se upřímně s hrůzou zeptá: A kdo bude vládnout? Za pravdu jim bohužel dávají i výsledky posledních sněmovních voleb; i ty odevzdaly moc do rukou prezidenta, ještě než si ji sám vzal. Ve Sněmovně poprvé sedí 9 politických stran, z nichž jsou tři (KDU-ČSL, STAN a TOP 09) pětiprocentní a další dvě (KSČM a ČSSD) nejsou ani desetiprocentní.

A co hůř: dvě ze čtyř „nejsilnějších“ politických stran, což v novodobé terminologii znamená, že sotva přelezly desetiprocentní volební zisk, nejsou politické strany a nikdy nemůžou vládnout. SPD je toxická banda těžařů veřejných peněz vyplácených za volební zisk, zatímco Piráti jsou… Piráti. I v opozici si doma topí počítači a nepřejte si proto vidět, jak by zatápěli ve vládě. Není to proto ani tak prezident, kdo náš parlamentní ústavní systém přepisuje na prezidentský, ale sám parlament. Tedy voliči.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744