KOMENTÁŘ PAVLA HAVLÍČKA | Jak ukázala nová studie New Lines Institute a Centra Raoula Wallenberga, existují podstatné důkazy o tom, že Rusko na Ukrajině páchá úmyslnou a systematickou genocidu obyvatelstva na okupovaných území. Západ – při vědomí této skutečností – má povinnost konat a zapojit se důrazněji do řešení této rozsáhlé mezinárodní krize s cílem zastavit páchání válečných zločinů.
Mezinárodní společenství se čím dál více zaobírá otázkou řešení válečného konfliktu na Ukrajině a představami o uspořádání vztahů v Evropě po skončení ruské agrese. Kromě otázky poválečné rekonstrukce napadené země, která vyjde na astronomické sumy peněz, a možné budoucnosti Ukrajiny uvnitř Evropské unie a NATO, svět řeší rovněž zodpovědnost za válečné zločiny. Panuje přitom všeobecná shoda, že pachatelé těchto zločinů, musí být stíháni a potrestáni.
Nová studie New Lines Institute a Centra Raoula Wallenberga přichází se závěry, že tyto zločiny nejsou páchány nahodile, ale na základě systematické snahy o genocidu na ukrajinském národě. Tato tvrzení autoři opírají o výzkum přímo na Ukrajině, kterému se věnoval tým více než 30 expertů v různých oblastech. Svá zjištění tým porovnával se zněním mezinárodní Úmluvy o genocidě z roku 1948, která tvoří právní základ pro pohnání vedení Ruské federace k zodpovědnosti.
Většina parametrů podporuje důvodná podezření, že Rusko na Ukrajině genocidu již páchá či přinejmenším hrozí závažné riziko, že se tak stane. Ruská válečná rétorika pracuje s tzv. bojem proti „fašismu“ na Ukrajině, kterým je následně ospravedlňováno konkrétní konání ruských vojáků. Součástí této praxe jsou i takzvané filtrační tábory, přes které jsou odvlečeni ukrajinští občané na ruské území. To je pravdou i pro více než 180 tisíc ukrajinských dětí, které se Rusko snaží „odnárodnit“, převychovat a následně předat ruským adoptivním rodičům.
Návrat do 30. let, ale naruby
Studie mezinárodního týmu expertů upozorňuje na mnohočetné příklady systematického páchání násilí na ukrajinských civilistech. Připomíná rozšířenou praxi znásilňování, včetně znásilňování dětí před jejich rodiči (a obráceně), snah zanechat dlouhodobé rány na ženách, které by jim zabránily mít potomky, či „poprav“ civilního obyvatelstva zblízka bez jakékoliv šance na únik.
Skutečný návrat do 30. let minulého století a praxe nacistického Německa a stalinského Sovětského svazu představují tzv. filtrační tábory, přes které při svém vynuceném přesunu prochází ukrajinské obyvatelstvo, zejména ženy a děti. Jakkoli se jednotlivé případy liší a informace z míst zůstávají do velké míry stále útržkovité, je jasné, že při tom dochází nejen k selekci obyvatelstva s ohledem na loajalitu vůči ukrajinskému státu, ale také ubližování a snaze „odukrajinštit“ uprchlíky z válečných zón. Po přesunu na ruské území se Kreml usilovně snaží, aby nedocházelo k propojování ukrajinského elementu v ruské společnosti.
