Španělské dějiny utvářel od druhé poloviny třicátých let minulého století převážně jeden jediný muž – generál Francisco Franco. Nejprve zničil druhou španělskou republiku v občanské válce (1936–1939), a poté stanul v čele vojenské diktatury, jež vydržela až do jeho smrti v listopadu 1975. V následujících letech se potom tři muži rozhodujícím způsobem zasloužili o návrat k demokracii v samotném Španělsku – král Juan Carlos I. a premiér Adolfo Suárez, i o faktický „návrat do Evropy“ – premiér Felipe Gonzáles. Tak se na jejich životní osudy a politické kariéry pojďme podívat podrobněji.
Generál Francisco Franco, válka a diktatura
Na počátku třicátých let 20. století, v roce 1931, kdy padla vojenská diktatura generála Dámase Berenguera i monarchie krále Alfonse XIII. a kdy byla vyhlášena tzv. druhá republika, se Španělsko stalo dramaticky rozpolcenou zemí. Zatímco venkov byl bez ohledu na pád krále bytostně monarchistický a konzervativní (s dominantním vlivem velkých vlastníků půdy, katolické církve, armády a policie), města – a čím větší, tím zřetelněji – byla republikánská, antiklerikální a levicová.
V důsledku toho se – zejména pak po volbách v roce 1936 – ocitla země doslova ve varu. Levice útočila na pravici, na katolické duchovní a na kostely, v jejích očích symboly zpátečnictví a „reakce“. A pravice jí oplácela podobně. Na počátku léta 1936 se tak Španělsko ocitlo u bran občanské války.
V srpnu 1936 byly brány otevřeny a válka skutečně vypukla, když se monarchističtí pravicoví generálové – v jejichž čele stanul, v zásadě díky shodě náhodných událostí, Francisco Franco y Bahamonde (1892–1975) – postavili proti nové vládě.
Po třech letech, kdy Frankovi vydatně pomáhaly fašistická Itálie a nacistické Německo, monarchisté zvítězili, krutě se pomstili poražené republikánské levici (s níž si nicméně, aby bylo jasno, v podílu na rozpoutání války i co do válečných krutostí v zásadě neměli co vyčítat) a nastolili vojenskou diktaturu s Frankem v čele.
Ten se, navzdory tvrdému potlačování opozice a autoritativnímu charakteru svého režimu, ovšem zachoval v řadě ohledů pragmaticky a racionálně. Předně – „jeho“ Španělsko se za druhé světové války nepřipojilo k mocnostem Osy (Německo, Itálie a jejich spojenci) a zachovalo si neutralitu, což znamenalo, že Franco po skončení světového konfliktu nestanul na lavici obžalovaných a navzdory několikaleté ostrakizaci, zejména ze strany Spojených států amerických, se udržel u moci.
S postupnou gradací studené války pak Západ včetně USA začal – do jisté míry – Frankův principiálně antikomunistický postoj respektovat a poté, co generál od počátku šedesátých let přistoupil k pozvolné, byť limitované liberalizaci režimu, i oceňovat. Když Franco v roce 1975 zemřel, měl pro některé západní politiky dokonce „punc ctihodnosti“. Tak už to holt v politice chodí.
Juan Carlos I.: Frankův nástupce, „který se vydal vlastní cestou“
V posledních letech u moci Francisco Franco přirozeně uvažoval o tom, jak se bude země vyvíjet po jeho smrti. Vzhledem k tomu, že se jednalo o přesvědčeného monarchistu, zahájil jednání se synem bývalého krále Alfonse XIII. (viz výše) – Juanem de Bourbon (Janem Bourbonským, hrabětem barcelonským; 1913–1993]), a hlavně s jeho synem, a tedy Alfonsovým vnukem Juanem Carlosem (* 1938), který se diktátorovi nejevil tak liberální jako jeho otec, a byl tudíž podle něj mocný/schopný vládnout co možná nejvíc způsobem, jaký by mu konvenoval (tj. co nejvíce „absolutisticky“).
V roce 1969 proto Franco jmenoval Juana Carlose svým nástupcem (jeho otec se vzdal oficiálně nástupnictví až po Frankově smrti, roku 1977; viz dále) – Juan Carlos získal titul prince španělského (namísto tradičního prince asturského), a od té doby probíhala mezi oběma muži složitá, ale v zásadě efektivní, oboustranně úspěšná interakce či, chcete-li, diskuse na téma „jako to se Španělskem bude, až tu Franco nebude“.
Juan Carlos měl v té době za sebou život typický pro člověka jeho postavení. Narodil se v Římě, v exilu, ještě v čase, kdy ve Španělsku zuřila občanská válka. Na přelomu padesátých a šedesátých let absolvoval studia ve Španělsku – nejprve vojenskou akademii (Academia General Militar) v Zaragoze, poté námořní akademii (Escuela Naval Militar) v Cádizu a ve finále leteckou akademii (Academia General del Aire y del Espacio) v murcijském San Javieru.
Následně vzdělání završil na univerzitě v Madridu (Universidad de Madrid) v oborech politologie, mezinárodního práva, ekonomie a veřejných financí, čímž byla jeho intelektuální příprava k vládnutí u konce.
V letech 1969–1975 dělal Juan Carlos vše pro to, aby proti sobě stárnoucího diktátora nepopudil, včetně veřejné chvály jeho režimu a zásluh, což popuzovalo zejména španělské republikány a politickou levici. Vidět stát vedle sebe při státních ceremoniích diktátora a budoucího krále bylo pro levicové republikány doslova „nesnesitelné“.
V době, kdy Franco v letech 1964 a 1975 trpěl vážnými zdravotními potížemi, působil Juan Carlos již jako faktická hlava státu. Po Frankově smrti souhlasil s tím, že bude vládnout v souladu s tzv. principy Národního hnutí (Leyes Fundamentales del Reino; Movimineto Nacional), jejichž hlavním cílem bylo udržet frankisty u moci.
Úmysly či záměry Juana Carlose I. ohledně Španělska ale byly jiné. V červenci 1976 propustil ministerského předsedu Carlose Ariase Navarra, který stál v čele vlády od prosince 1973, a jmenoval místo něj do úřadu Adolfa Suáreze, o němž bude řeč za okamžik.
