Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zapomenutá demonstrace. Před 50 lety studenti ze Strahova vyšli do ulic, policie je brutálně zmlátila

Zapomenutá demonstrace. Před 50 lety studenti ze Strahova vyšli do ulic, policie je brutálně zmlátila

Koncem šedesátých let minulého století v tehdejší československé společnosti vrcholily snahy o uvolnění komunistického režimu a o prosazení politických změn ve státě. Předzvěstí reformního procesu, pro nějž se vžil název Pražské jaro, byla i strahovská demonstrace vysokoškolských studentů, jež se odehrála před 50 lety, 31. října 1967. Demonstrace proti špatným podmínkách na studentských kolejích měla původně recesistický ráz, v celospolečenskou událost s politickým podtextem se změnila poté, co ji brutálním způsobem rozehnala policie.

Vystoupení vysokoškoláků, jež mělo původně zcela nepolitický ráz, předcházelo v témže roce několik událostí, které rovněž významně formovaly příští politický vývoj. V červnu 1967 na sjezdu Československého svazu mládeže, tehdejší oficiální mládežnické organizace, a zejména na čtvrtém sjezdu Svazu československých spisovatelů v téže době zazněly hlasy požadující možnost plurality názorů a kritizující politiku tehdejší Komunistické strany Československa (KSČ). Právě třídenní fórum spisovatelů se nečekaně změnilo v otevřený protest proti politice vládnoucího komunistického režimu.

Ve stejném období zároveň vrcholily střety mezi konzervativním vedením tehdejší komunistické "státostrany" v čele s jejím prvním tajemníkem a prezidentem republiky Antonínem Novotným a umírněnějším křídlem ve straně, jehož představitelé si uvědomovali potřebu reforem. Režim čelil požadavkům na širší demokratizaci společnosti a potýkal se s rostoucí kritikou poválečného stalinismu i s ekonomickými problémy.

Jedním z jejich projevů byly i potíže s dodávkami elektřiny vysokoškolským kolejím v Praze na Strahově, které na podzim 1967 opakovaně trápily jejich obyvatele. Koleje obývané zejména studenty pražské ČVUT byly původně projektovány jako ubytovny pro cvičence spartakiád včetně rozsáhlého seřadiště uprostřed jednotlivých bloků. Jejich provoz s sebou nesl řadu nedostatků. Kromě vypínání elektrického proudu, občas netekla voda, často se netopilo. Když večer 31. října 1967 opět vypadl proud, studenti se začali shromažďovat před kolejemi a nakonec se s dvojznačným heslem "Chceme světlo, chceme více světla" a se zapálenými svíčkami v rukou vydali na protestní pochod do středu města.

Státní moc, jejíž nejvyšší představitelé právě rokovali coby účastníci zasedání ústředního výboru KSČ na blízkém pražském Hradě, si projev nevole nenechala líbit. Demonstraci čítající na 2000 lidí rozehnali na Malé Straně příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti. Při brutálním zásahu nechyběly obušky ani slzný plyn, "esenbáci" pronásledovali studenty až do pokojů na kolejích. Pro řadu demonstrantů skončila celá akce zraněním či pobytem v cele, někteří byli později donuceni odejít ze studií.

Zásah proti mladým lidem nezůstal bez následků. O policejní brutalitě referoval poprvé otevřeně tehdejší tisk, byť v něm zazněly výhrady k samotné formě protestu. Tvrdé potlačení demonstrace a některé excesy policistů odsoudili akademičtí hodnostáři většiny vysokých škol i široká veřejnost. Postup policie začala vyšetřovat vojenská prokuratura. Vzhledem k pozdějšímu vývoji však šetření většinou zůstalo nedokončeno.

I díky strahovským událostem oslabila koncem téhož roku pozice zastánců zkostnatělého režimu Antonína Novotného. Politik, jenž se navíc nepohodl se slovenskými komunisty, byl v lednu 1968 odvolán z funkce prvního muže strany a na jeho místo nastoupil Alexander Dubček. Tato změna se stala signálem k nástupu reformních sil. V dubnu byl přijat Akční program KSČ, který otevřel možnosti rekonstrukce hospodářství s prvky tržní ekonomiky. Reformní kroky poté předstihlo spontánní demokratizační hnutí v celé společnosti. Pokus o zásadní reformu komunistického režimu zastavily až tanky Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744