ČESKÁ JUSTICE | Marně byste hledali někoho, kdo má s naším polistopadovým ústavním soudnictvím víc zkušeností než Vojen Güttler. Před zánikem Československa byl soudcem federálního ústavního soudu (1992). Po vzniku České republiky vykonával dvakrát za sebou (1993 – 2003, 2003 – 2013) mandát soudce českého ústavního soudu. Ve svých pětaosmdesáti letech je mimořádně aktivní a inspirativní. Jeho odpověď na jakoukoli otázku vás udiví, jak málo jste o ní dosud věděli.
Úvodem našeho rozhovoru vám srdečně gratuluji k vašemu letošnímu životnímu jubileu. Jaký je to pocit, být označován za doyena české justice?
Poprvé mne takto titulovali v médiích poté, co jsem skončil svůj druhý mandát ústavního soudce (6. srpna 2013 – pozn. red.). V jistém směru ten titul považuji za nevýhodu. Když dnes přijdu na nějaké shromáždění právníků, jen výjimečně se stane, že by tam byl někdo starší než já. Proto jsem rád, přijde-li třeba ještě pan docent Blahož, který je o dva roky starší. Jinak, v tomto směru nejsem příliš emotivně založen a že mne někdo označuje za doyena české justice, prostě beru na vědomí.
Máte pocit, že společnost radám a názorům takových doyenů naslouchá?
To je velmi složitá otázka. Čemu říkáte společnost? Pokud máte na mysli obyvatelstvo, tak to zajímají úplně jiné věci. I pokud jde o soudy nebo ústavní soudnictví. To lidi zpravidla interesuje buď jen v jejich vlastních kauzách, anebo jedná-li se o něco zajímavého. A zajímavé je to, co za zajímavé označí sdělovací prostředky.
