V českém ústavním systému nikdy neexistoval a neexistuje žádný přímý vztah mezi vládou, potažmo jejími členy, a lidem. Lid vládu nevolí a vláda není lidu odpovědna. Prostředníkem mezi lidem a vládou vždy byla dolní komora parlamentu, která je lidem volena a jíž je vláda odpovědna; dnes jím částečně může být i prezident, který je lidem volen a vládu jmenuje, psal v závěru čtvrté části svého výkladu pro HlídacíPes.org právník Pavel Hasenkopf.
Právě vztahy mezi jednotlivými složkami moci jsou klíčové pro pochopení, jak se například změnilo postavení prezidenta po zavedení přímé volby.
Parlament versus prezident
Pro vztah mezi parlamentem a prezidentem jsou v parlamentním systému vlády typické dvě pravomoci kreačního typu, jednak pravomoc parlamentu volit prezidenta, jednak pravomoc prezidenta parlament rozpustit a vypsat volby.
Pravomoc parlamentu volit prezidenta není v parlamentním systému původní, protože parlamentní systém vznikl pro potřeby konstituční monarchie a monarchu nikdo nevybírá. V parlamentní republice to však může být jedině parlament, kdo prezidenta vybere, má-li zůstat středobodem státní moci parlament a exekutiva má na něm zůstat závislá; pokud by prezidenta volil lid nebo nějaký na parlamentu nezávislý sbor volitelů, prezident by nejenže nebyl na parlamentu politicky závislý, ale zákonitě by se dříve či později stal dalším ohniskem moci vedle parlamentu, jak to je běžné v prezidentském systému, resp. v systému dělby moci.
Československé, resp. české parlamenty volily naše prezidenty poprvé v roce 1918, resp. 1920 (i), a naposledy v roce 2008; (ii) v roce 2012 se však Parlament této klíčové pravomoci vzdal a předal ji přímo do rukou lidu, jak to je shora rozvedeno v pasáži „Lid versus prezident“; tím přestal být jediným středobodem moci a stal se pouze jedním ze dvou mocenských ohnisek.
