Někdy jeho práci i práci kolegů komplikují soudci obecných soudů. Problémy spatřuje také v systému pravidelné obměny senátů Ústavního soudu (ÚS). „Kladu si otázku, zda důvěru občanů v právní stát posiluje, když předseda Ústavního soudu v přímém přenosu ve veřejnoprávní televizi kritizuje nález soudu, v jehož čele stojí, a tuto kritiku pak dokonce vzápětí doprovodí i svým vysloveným přáním, aby nebyl takový nález správním orgánem a správními soudy respektován“, říká v rozhovoru pro Českou justici soudce Radovan Suchánek.
Nedávno jsem od jednoho vašeho kolegy slyšel tvrdou kritiku na adresu soudců obecných soudů, kteří velice pomalu a nevstřícně reagovali na jeho požadavky. Máte podobné zkušenosti? Řešili jste to někdy s kolegy, popřípadě s předsedou Rychetským, aby vešel s předsedy soudů v jednání?
Ano, mám podobné zkušenosti. Například vyřízení jedné z mých věcí bylo takto zbytečně prodlužováno předsedkyní senátu Krajského soudu v Praze, která nereagovala na naše opakované žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti a o zaslání spisu nezbytného pro posouzení její opodstatněnosti a důvodnosti. Teprve po urgenci, zaslané k rukám předsedy krajského soudu a připomenutí možnosti uložení pořádkové pokuty, byl spis zaslán. Místopředseda tohoto soudu pak ÚS informoval, že na základě jím provedené kontroly spisu byla zjištěna naprostá absence komunikace s ÚS, za což se jménem krajského soudu omluvil, a sdělil, že učinil opatření, aby se tyto průtahy již neopakovaly. Je pravdou, že v tomto případě jde spíše o nikoli časté excesy, přesto k nim někdy dochází. Kolegům jsou tyto problémy dobře známy a je na předsedovi ÚS, zda by považoval za vhodné a užitečné vést nějaká jednání, aby k nim nedocházelo.
Měla by se u ÚS zavést specializace? Způsobuje podle vás její absence komplikace při práci soudu?
Specializace, která by byla v organizačním smyslu obdobná té u obecných soudů, není u soudů ústavních obvyklá a není ani dost dobře proveditelná. ÚS má totiž jiný – svým způsobem užší – pohled na věc, která je mu předložena. Přezkum v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby totiž provádí „pouze“ v rovině ústavnosti, sleduje tedy jen to, zda došlo ve věci k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Z tohoto hlediska pak není určující, o jaké zákonné či podzákonné předpisy se napadená rozhodnutí opírají, jak obecné soudy hodnotily důkazy, proč nepřipustily důkazy jiné a podobně. Podstatné je jen to, zda jejich postup a jimi provedený výklad či použití práva byly v rozporu s hmotnými či procesními základními právy. Také při plenárním rozhodování, typicky při přezkumu ústavnosti právních předpisů, si nějakou specializaci lze sotva představit. To je dáno již tím, že ÚS není součástí soustavy soudů, ale je jedním z vrcholných ústavních orgánů státu, od čehož se odvíjí i jeho Ústavou a zákonem o ÚS stanovené pravomoci a způsob rozhodování. Na druhou stranu je samozřejmě vhodné, když je ÚS složen z právníků různých odborností s různými předchozími profesními zkušenostmi, neboť to může vést k hlubšímu pochopení podstaty věci, k užitečné pluralitě názorů na řešení dané kauzy a ve výsledku i k přesvědčivějšímu rozhodnutí. Rozhodně by proto nebylo žádoucí, aby byl ÚS složen převážně jen z dřívějších soudců obecných soudů, státních zástupců či advokátů, nebo naopak např. hlavně z akademiků. Toho si byl ostatně vědom již ústavodárce za první Československé republiky, když stanovil mechanismus obsazování soudu tak, že z jeho sedmi členů do něho vysílal po dvou členech nejvyšší správní soud a nejvyšší soud, avšak ostatní tři členy (včetně předsedy) jmenoval prezident republiky na návrh zákonodárných sborů bez jakýchkoli podmínek ohledně jejich předchozí profesní praxe. Pouze to měly být – slovy zákona – „osoby práv znalé“. Podobné je to i v řadě současných evropských států, jejichž ústavy rovněž nevyžadují, aby se členy ústavního soudu mohli stát pouze bývalí soudci či advokáti. Je tedy pravidlem, a nepochybně i předností řady moderních demokratických ústav, včetně té naší, když umožňují, aby ve sboru soudců ÚS byli i právníci, kteří budou posuzovat napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci – začasté včetně rozhodnutí nejvyšších soudů – bez jistých vazeb daných jejich profesní a stavovskou minulostí v systému justice, advokacie či notářství. Je výhodou, že náš soud je i aktuálně takto také složen.
