Advokáti jsou často hromosvodem veřejných emocí. Cokoliv činí, je ale výlučně odrazem vůle jejich klientů, píše Lukáš Trojan

KOMENTÁŘ LUKÁŠE TROJANA | Česká společnost je bezesporu polarizována. Štěpí se v názorech na politiku, sociální zabezpečení, ekonomiku, bezpečnost i zahraniční politiku. Téměř všechna odvětví veřejného života představují pro občany kolbiště a až na vzácné výjimky stojí proti sobě zapřisáhlí odpůrci či zastánci toho či onoho pohledu. Vzrůstající napětí lze sledovat ve stále se rozšiřujícím katalogu témat, které se stávají předmětem sporu a v eskalaci vulgarizace vedených diskuzí.

Jako advokát si nemohu nevšimnout, že i v oboru práva narůstá vlna antagonismu, která je doprovázena odsudky a zesměšňováním, jež mnohdy přechází až k osobním urážkám. To vše se děje v tzv. veřejném prostoru, ať již jím rozumíme média či sociální sítě.

Advokáti jsou na zvýšenou míru kritiky zvyklí. Advokát se ve své praxi prakticky neustále setkává se spory. Podstata právního jednání, ať v rámci práva civilního či práva veřejného, je ve svém důsledku vždy pouze regulací práv a povinností. Tam, kde existuje regulace, musí existovat i spor. Se sporem se tak ve svém profesním životě setká každý advokát. Současně je v rámci výkonu advokacie zvyklý řešit konflikty za pomoci nástrojů práva, vhodné strategie, či věcné argumentace. Advokátky a advokáti by jako profesionálové proto měli umět čelit kritice i konfliktům lépe než ostatní. Často tomu tak ale není. Pokud se advokát stane terčem osobního útoku, nemůže se bránit stejnou formou. Pravděpodobně by narazil na stavovskou regulaci a čelil by kárné odpovědnosti. 

Jako možnou příčinu nezasloužených veřejných ataků na advokacii a advokáty vidím často schematické vnímání advokátů a advokacie jako takové ze strany nejen laické veřejnosti, ale i například ze strany některých politiků či zástupců orgánů státní moci. Advokáti, stejně jako další profese, čelí řadě dogmat a zkreslujících atributů, které již dopředu určují pohled veřejnosti. Advokáti jsou vnímáni jako všehoschopní dravci bez zábran, kteří ve všem umějí najít právní kličku, na jednu otázku najdou více odpovědí, komplikují jednoduché transakce, pomáhají zločincům uniknout spravedlnosti... Navíc za to vše berou nepřiměřeně vysoké odměny.

Realita života advokáta je bohužel naprosto rozporná s uvedeným obrazem. V prvé řadě jsou tu advokáti pro své klienty. Jednají vždy výlučně na základě jejich pokynů a instrukcí, jsou-li v mezích zákona. Advokáti nikdy nejednají z vlastního „plezíru“ či z vlastní dobré či zlé vůle. Advokát při výkonu advokacie jedná vždy a bezvýhradně za klienta. Pojmově se jedná o právní zastoupení. Podle zákona je advokát povinen vždy chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy svého klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny je vázán vždy. Jedinou výjimku představují případy, kdy by pokyn klienta byl v rozporu s právními či stavovskými předpisy.

Při hodnocení advokáta je třeba vždy mít na zřeteli, že cokoliv advokát činí, je výlučně odrazem vůle jeho klienta. Jen nepoučený laik vidí za konkrétním jednáním vůli samotného advokáta. Současně jsou advokáti subjektem veřejné kritiky převážně pro to, co dělají, pro koho to dělají a případně jak to dělají.

Pokud tuto základní kategorizaci rozvedeme do příkladů, pak s přehledem nejvyšší míru veřejné kritiky schytávají advokáti, kteří zastupují ve sporu silnější stranu. Typickým příkladem je zastoupení při vymáhání pohledávek. Rohy, ocas a kopyto mají advokáti, kteří zastupují věřitele proti dlužníkům. Naproti tomu advokáti zastupující dlužníky mají andělská křídla a hrají na šalmaje.

Nic není vzdálenější běžné advokátní praxi. Advokáti v drtivé většině případů zastupují dlužníky i věřitele, pochopitelně v různých sporech. Běžně se stává i to, že advokát jednu a tutéž osobu zastupuje v jednom sporu jako věřitele a v jiném jako dlužníka. Případy, kdy se advokát specializuje pouze na výlučné zastupování jedné skupiny, tedy věřitelů či dlužníků, jsou zcela výjimečné. Pokud je zastoupení klienta profesionální a v souladu se zákonem, skutečně neexistuje důvod, proč by měl být právě advokát hromosvodem veřejných emocí. 

Dalším z frekventovaných důvodů veřejné kritiky advokátů je osoba klienta, kterého advokát zastupuje.  Veřejnost běžně ztotožní advokáta s klientem. Pokud advokát pro klienta vymáhá pohledávky, je sám vnímán bezmála jako lichvář. Advokát hájící v trestní věci, je vnímán jako spolupachatel a v lepším případě jako někdo, kdo pomáhá lumpovi vyklouznout. Zastupuje-li v rozvodu, je advokát tím, kdo zapříčinil rozvrat v rodině. 

Realita je logicky zcela odlišná. Pokud advokát klienta zastupuje, neznamená to, že se s jeho jednáním ztotožňuje, případně, že by snad dokonce jednal stejně, dostal-li by se do podobné životní situace. Povinností advokáta je vždy chránit oprávněný zájem klienta a prosazovat jej, bez ohledu na to, co si o klientovi advokát soukromě myslí.

Třetím pilířem kritiky bývá způsob, jakým advokáti jednají. Forma jednání advokáta může být různá, stejně jako důraz, se kterým advokát prosazuje zájmy svého klienta. Z laického hlediska se může zdát, že způsoby, které advokáti při prosazování zájmů klienta používají, nejsou někdy dostatečně empatické či slušné. 

I zde je třeba uvést, že nejenom obsah, ale i forma jednání advokáta navenek vždy vyjadřuje vůli klienta. Advokát je při svém jednání povinen respektovat přísné zákonné a stavovské limity. V případě vybočení či překročení těchto limitů čelí advokát kárné odpovědnosti. Počty advokátů, kteří jsou kárně trestáni, nejlépe dokazují, že Česká advokátní komora dbá, aby vybočení z mezí stavovských a právních předpisů bylo sankcionováno.

Advokátky a advokáti nejsou ďáblové ani andělé. Jsou to odborníci v otázkách práva. V době, kdy teze „neznalost zákona neomlouvá“, pozbyla materiálního významu, se bez právní služby a využití služeb advokáta neobejde téměř nikdo. Je zbytečné častovat advokáty veřejnou kritikou za to, že poskytují právní služby, komu je poskytují či za to, jak je poskytují. 

Advokáti asi nikdy nebudou vítězit v žebříčcích popularity profesí. Na druhé straně tu nejsou sami pro sebe, nýbrž pro své klienty, o jejichž zájmy jsou povinni pečovat. Svojí činností naplňují základní právo na soudní a jinou právní ochranu a chrání tak vedle zájmů svých klientů ve svém důsledku i základní principy demokratického státu.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital