PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Události/neudálosti uplynulých dní signalizují, že volby se přiblížily. Jak odečítání času postupovalo, politické strany a hnutí se pustily do kampaně. Na rozdíl od minulých dob ale nějak jinak, se zvláštní zdráhavostí. Možná je to jen můj dojem, ale v tolikrát opakovaném déjà vu objevila se nebývalá míra chaosu, nejednoznačnosti, entropie.
Kromě milovníků filigránu si snad ani nikdo nemohl uvědomit, že do určitého dne kampaň oficiálně neprobíhala, kdežto od dalšího už tu byla. Žádný zásadní vzkaz nepřišel – kromě toho, že z prázdné slámy nic nevymlátíš. Jen se potvrdilo, že nejde o soupeření pozičních a opozičních programů, levice, pravice a vyvažujícího středu. Skutečné programy přestaly v rozporu s konstitucionálním rámcem demokratického právního státu v tuzemské realitě existovat. Jak si všímají i některé odborné komentáře (např. Kyselův) už v souvislosti se vznikem politických stran, „zákon předpokládá silný zájem (petenti požadují vznik strany), v praxi však nejspíše převažuje strpění (nevadí mi, když politická strana vznikne).“
Ano, takhle to je. Vyprázdnili jsme třicet let starý zákon, učinili jej obsoletním. Jestliže pojem program interpretují výkladové slovníky jako „kroky na cestě vedoucí k předem vytčenému cíli“, je nad slunce jasné, že o nic podobného už dlouho nejde a že jsme se s tím trpně smířili.
Můžeme si samozřejmě pro „omluvu“ dojít do bezedného covidového rezervoáru. Od doby, kdy na politické scéně padla vážně míněná hláška, že koronavirus je jediným subjektem, který má plán, lze z této studnice moudrosti čerpat už libovolně. Jenže politická bezcílnost vyjádřená prostinkou binaritou subjektů „pro“ a subjektů „anti“ plně nahradila věcnou pluralitu programů už dávno před nástupem toho „plánujícího“ mikroorganismu.
