Úředníci rádi vtipkují na vrub úředníků jiných. Hlavně proto, aby poukázali na vlastní nepostradatelnost a relativizovali práci svých kolegů. Především těch, kteří svými výsledky nebo postavením ostatní úřednictvo převyšují. Ani já jsem se tomu nevyhnul a v průběhu roku 1992 jsem si vysloužil přezdívku „diplomat-energetik“. Byli jsme prý na ministerstvu zahraničí takoví dva: ministr Jiří Dientsbier, protože před rokem 1989 „působil“ v kotelně a já proto, že jsem byl pověřen agendou Evropské energetické charty. Byl to přes mé mládí můj první samostatný diplomatický úkol.
Myšlenka Evropské energetické charty vznikla v Evropských společenstvích bezprostředně po pádu železné opony se dvěma cíli: zajistit bezpečnost energetických rozvodných sítí na území Sovětského svazu a nabídnout SSSR pomoc výměnou za přístup k jeho energetickým zdrojům. Rozpad SSSR akceleroval postup jednání, a tak byl příslušný politický dokument podepsán 17. prosince 1991 v Bruselu. Tím ovšem odstartovala jednání o dokumentu právním tzv. Základní dohody. Gesci mělo u nás Federální ministerstvo hospodářství, zastoupené náměstkem ministra profesorem Jaroslavem Vostatkem. Moje úloha byla zastupovat ministerstvo zahraničních věcí a současně sledovat právní stránku připravovaného dokumentu.
