FILOSOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Opustím tentokrát témata politická a státoprávní a budu se věnovat čistým radostem života. Jsem poprvé po covidu na dovolené – na Menorce, tudíž v krajích, kde přirozeně platí princip maňana, kde místní lid příchozím tyká a označuje je za amigos, kde slunce svítí a hřeje, nikoliv jen nahodile probleskuje jako v naší momentálně náhodně zapařené kotlince, a kde se laskavě třpytí blankytné moře, jež zde nahrazuje žlutou romantiku našich řepkových polí.
Nashromáždil jsem zde mimo jiné tyto poznatky:
1. Dovolená se vyznačuje tím, že již dávno není určena k relaxaci po roku dřiny v práci; připouštím, že jsem mohl něco přehlédnout, ale žádného upracovaného chudáka jsem tu neviděl. Dovolenou si užívají zejména studenti, důchodci, single matróny a nekonečné spousty rodin s malými dětmi. Nastupující ekonomická krize nikoho z účastníků dovolené nevzrušuje, tančí se jako na Titanicu.
2. Demokratizace leteckého cestování se vyznačuje mj. tím, že již na letišti je z délky fronty na odbavení zřejmé, že se do letadla všichni nevejdou. V letadle se ukáže, že se všichni vejdou, když budou desítky dítek sedět rodičům na klínech – mají-li rodiče více ratolestí než klínů, pomohou prarodiče; pokud ne, budou se muset zapojit ostatní. Za lepší cestovní službu si nemůžete připlatit, neboť lepší cestovní služba neexistuje – všichni přece mají stejné zadky. A že mají všichni též mj. stejné žaludky, se rozumí samo sebou – aby byla spravedlnost a rovnost zachována, nedostane nikdo nic. Nezapomeňme, že dress code neexistuje: muži mohou cestovat i bez košile, jedinou (nepsanou) podmínkou je mobil v ruce. A svoboda projevu je plně zaručena – kdo víc huláká, má víc svobody.
