Havlíček: Amorálnost soudců je nepřípustná. Jak ale posuzovat jejich kauzy?

Karel Havlíček

26. 06. 2020 • 08:30

KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | V posledních dnech a týdnech se opět odborná veřejnost výrazněji vrátila k otázce soudcovské etiky. Vedou k tomu především dva praktické důvody. Jednak se do tématu opřel nový předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy, který si předsevzal prosadit do konce roku etický kodex závazný v celé justici a jeho výtisk předal v úterý ministryni spravedlnosti Marii Benešové. Za druhé se ve veřejném prostoru propírá několik kauz, v nichž soudcovská etika hraje významnou – byť třeba pokaždé jinou – roli (namátkou: soudci Jan Veselý, Ivan Elischer, Stanislav Bernard, Bohuslav Petr atd.).

Myslím, že v celé té kampani musíme rozlišovat. Jestliže soudce postupuje protiprávně, korumpuje nebo se nechává korumpovat, mlátí doma děti, zvýhodňuje některého účastníka soudního procesu, neoprávněně vypíná proud svým nájemníkům nebo chodí sprejovat Karlův most, je jeho jednání v rozporu se zákonem a pachatel si zaslouží trest jako každý jiný lump (trest, který je vlastně ipso facto zostřen tím, že soudci jej ukládají jeho kolegové). Všechno je ovšem třeba prokázat podle práva. Pokud se to prokáže, je jisté, že se takový člověk neměl stát soudcem, a když už se jím stal, musí být z funkce navěky odstraněn.

Právo a etika jdou v tomto směru z převážné části ruku v ruce a morální důsledky takového činění potom, když se vyčerpá právní odpovědnost provinilce, překračují přirozeně rámec zákona, neboť soudcem má být toliko osoba bezúhonná. Neplatí starý jellinkovský omyl, že právo je minimum morálky: mravní systém a právní řád působí heterarchicky. Nikdo se v takové situaci nemůže dovolávat ani tak svatých zásad, jakou je zákaz ne bis in idem: stihne-li koho (v tomto případě soudce) trest podle práva, není a nemůže tím být vyviněn z morálního odsouzení.

Jiná věc je ovšem scénář etického chování soudce v té podstatné části, v níž se nebavíme o protiprávnosti, nýbrž „pouze“ o případné amorálnosti. To je samozřejmě u justičního činitele věc nepřípustná, a přitom je každému jasné, že v tak významné pozici, jakou má soudce, který často rozhoduje o nejdůležitějších hodnotách lidských i společenských, mají být nároky na vytříbenost jeho etických postojů vyšší než u jiných povolání. Ostatně také neetické jednání soudce může naplňovat znaky skutkové podstaty kárného provinění a v režimu kárné odpovědnosti přinést jeho nositeli závažné postihy, na což Petr Angyalossy poukazuje.

Přesto tu vyvstává několik důležitých „ale“. Zmíním se jen o třech z nich.

1. Okouzlení písmem: Právo je z velké části psané. Jinak se ani v komplikované společnosti nemůže vyvíjet, protože by si nikdo ty miliony pravidel nezapamatoval (to je ovšem míněno velmi nadneseně – stejně si je nikdo nepamatuje), ale hlavně by se v nich ani nedalo hledat. Pochopil to už Chammurabi – a přitom šlo o pouhých 282 článků, jak se můžete přesvědčit, až nás zase budou pouštět do Louvru. A přesto, že je naše právo psané, přesto, že máme tlusté (a stále tlustší) svazky Sbírky, nevystačíme si bez hodnotových, jen obecně formulovaných principů, které nikdy nikdo dokonale nepopíše a hlavně nedopíše. A to jsou principy práva, relativně rigorózního normativního systému! Podstatou etiky – souboru morálních pravidel společnosti – je naopak její proměnnost. Sepišme etiku – a už v okamžiku, kdy opustí tiskařský stroj, bude jiná než ta autentická, skutečná.

2. Okouzlení duplikací: Napsal mi před několika dny jeden respektovaný soudce, kterého nebudu jmenovat, protože mi k tomu nedal pouvoir: „I podle současného zákona o soudech a soudcích může být porušení etiky zároveň porušením práva, a tedy kárným proviněním. Bylo by tomu tak i bez existence obou etických kodexů (to, že budou dva, je docela vtipné).“ Měl na mysli etický kodex Soudcovské unie a chystaný etický kodex celé justice a slovo „vtipné“ použil nepochybně s lehkým sarkasmem, neboť sám je lehce sarkastický a vtipný. Že o duplikaci (nebo spíše o multiplikaci) jde, potvrzuje i předseda Nejvyššího soudu na stránkách tohoto portálu, když říká: „Jako základ jsme použili etický kodex Soudcovské unie, formulačně zní trochu jinak, myšlenky tam jsou ale zcela totožné. To, co je v etickém kodexu, v zásadě najdeme v zákonu o soudech a soudcích, Listině základních práv a svobod či v Ústavě. Je to tedy jen shrnuto do jednoho papíru…“

Nutno ovšem podotknout, že i jeden z „otců zakladatelů“ Soudcovské unie Jan Vyklický před lety prohlásil: „V našich podmínkách bych doporučil základní principy vyjádřit duplicitně právní normou, vlastní mravní systém pak stavovskou normou.“ Tedy: nihil novi sub sole. Jen s dodatkem agenturní zprávy ČTK, že soudci by se s „novým“ kodexem „měli seznámit úřední cestou, a nikoliv prostřednictvím médií“. Inu, nevím, jestli to je ideální spojení: kodex mravů a úřední chodníček…

3. Okouzlení progresivismem: Až půjdete do toho Louvru, podívejte se nejdřív, jestli stélu s Chammurabiho zákoníkem někdo mezitím nerozmlátil na kousky nebo aspoň nepočmáral, protože starý babylonský král věru jen výjimečně vyhlásil normu, která by odpovídala dnešním standardům. Jestliže na staré činy pohlédneme dnešním paradigmatem, stanou se mnozí hříšníky, ač ve své době mohli být pokládáni za skvoucí příklady lidství. Mělo-li by to platit obecně, muselo by to platit nepochybně i pro soudce. Ale přijmeme-li to jako princip, musíme být připraveni, že ti budoucí stejný princip zítra použijí k hodnocení činů dnešních. Je možné, aby se starý čin, v době své realizace etický, stal po nějakém čase neetickým? V právu je tato retroaktivní metamorfóza zatím více méně zapovězena… Jediný přiléhavý komentář, který mne v té souvislosti napadá, vymyslel už Cicero: O tempora, o mores! I když je to spíše povzdech než komentář.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET