Havlíček: Justice je v pohybu. Síly se přeskupují, na klid to vypadá jen zdánlivě

Karel Havlíček

19. 06. 2020 • 08:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Jako by nastal krátký time-out v horečném činění na právnickém a justičním poli. Nový předseda Nejvyššího soudu instalován, o žádných dalších uchazečích o post prezidenta Soudcovské unie jsem několik dní neslyšel. Legislativní smršť se v posledních hodinách po zběsilé koronavirové jízdě nekoná, ve Sbírce zákonů přibývají spíše předpisy nudných názvů, které pozornost médií nepřitahují. Prezident republiky jmenoval ve středu na návrh ministryně M. Benešové nové předsedy krajských soudů v Ústí nad Labem (L. Ceplová uspěla v klání s T. Zadražilem a R. Buchalem), v Českých Budějovicích (proti M. Flanderové neuspěli J. Šťastný ani Z. Strnad) a v Hradci Králové (souboj se nekonal, V. Lanžhotský neměl protikandidáta). Veřejnost to nevnímá nijak dramaticky, média jen informují. Je to otrava, když jde všechno podle jasných pravidel. Nedělejme si ovšem iluze. Scéna žije.

Před nějakou dobou se v justičním dění výrazně angažovalo Kolegium předsedů krajských soudů. Plány byly dalekosáhlé, včetně návrhů ekonomických (formulace nákladového standardu soudce), legislativních (zakotvení správních pravomocí Kolegia), personálních (restart systému přípravy a výchovy budoucích soudců).

Nemohu se opřít o nějaká tvrdá data a analýzy, ale tehdy jsem měl pocit, že Kolegium jako specifická instituce, sdružující v našem „ministerském“ modelu de facto nejvýznamnější justiční představitele správy soudů, může vykonat velké věci. Dnes mám dojem, že se z ní stala sice důležitá, nicméně spíše běžnými provozními záležitostmi se zabývající skupina vysokých soudních funkcionářů. L. Vávra mluvil před nedávnem v této souvislosti o záplatování.

Jestliže však dochází k jednorázové obměně jeho podstatné části (a další změny jsou „za rohem“), lze se nadít také nových impulsů v činnosti Kolegia. Vzhledem k tomu, že personální proměna čeká na volebním sněmu rovněž vedení Soudcovské unie, můžeme se domnívat, že i tam nastanou nové aktivity. Experiment s Grémiem předsedů okresních soudů se před již relativně dlouhou dobou nezdařil, což je podle mne škoda, neboť v neformální (řekněme – profesně spolkové) rovině na mapě české justice podobná formace chybí.

Co ale zdánlivě schází na zdejší forbíně, je bohatě vynahrazováno spíše neviditelnými, ale tušenými pohyby za domácí oponou. Jen namátkou: Na pražském vrchním soudu se řeší budoucnost místopředsedy Bernarda a s ní spojená otázka, co a za jakých okolností může soudce konat vedle svého soudcovského poslání. Jihočeský místopředseda krajského soudu Petr si stýská, že mu nikdo nechce poskytnout mediální prostor, kde by mohl vysvětlit své chování při nedávném dopravním incidentu.

Tyto a mnohé další události a situace nejsou jen nějakou nepodstatnou pěnou dní. Na pořad se stále výrazněji dostává například otázka etického kodexu soudce. Předseda Nejvyššího soudu P. Angyalossy se nechal slyšet, že jeho návrh předloží během několika dnů celé justici i ministerstvu. Nejspíš to něco znamená: dříve bývala tahle problematika především doménou Soudcovské unie (určitě se sluší připomenout při té příležitosti jméno jejího bývalého prezidenta J. Vyklického). Přebírá iniciativu Nejvyšší soud? A je vůbec možné úspěšně sepsat organicky a zcela přirozenou cestou vznikající a v závislosti na velmi volatilním společenském vývoji vysoce proměnná morální pravidla do jakéhosi etického kodexu tak, aby se fakticky nestala pravidly právními? To je otázka na první pohled filigránská, ale ve skutečnosti kardinální, protože – ať říká kdokoliv cokoliv – mění pohled na podstatu heterarchického vztahu práva a morálky. Zůstane opravdu heterarchický?

Ve Sbírce zákonů se v letošním roce již před koncem prvního pololetí blížíme ke třem stovkám položek. Jistěže to je jen hrubý statistický údaj (k 17. 6. znělo přesné číslo 274, což je v novodobých českých dějinách hyperinflační numero). Ale z té hromady je jen 65 zákonů (cca 24 procent z celkového počtu položek), z nich 24 „nových“ (necelých osm procent) a 41 pouze měnících (novelizací) a z těch „nových“ sotva šest (dvě procenta z celku), které nejsou přímo spojeny s pandemií (budeme-li v to ovšem počítat i takové „zákony“ jako ten o zamezení dvojímu zdanění ve vztahu k Tchaj-wanu). Zbytek je z podstatné části produkce exekutivy (a přitom si mnohdy nejsme jisti, zda ta či ona položka je vskutku normativním právním aktem, nebo něčím jiným) a něco negativního zákonodárství Ústavního soudu.

Rozhodně musíme vzít v úvahu, že jde o období mimořádné, zatížené událostmi, o kterých se nám před několika měsíci ani nesnilo. Leč stejně se noří pochybovačné otázky: Je tohle ještě kontinentální právo postavené na ústřední roli zákonů? Jmenuje se to ještě oprávněně Sbírka zákonů? Nepokročil již právní ikonoklasmus, který zapáleně bourá hranice práva veřejného a soukromého, příliš daleko? Nejsme (a to zdaleka nikoliv jen v souvislosti s chystaným etickým kodexem justice nebo s aktuální podobou souboru předpisů uváděných ve Sbírce) náhodou v podstatě němými svědky jedné z královských etap „Grand tour du droit“, která vede k nutnému vzniku nového pojetí práva? A neměli bychom si toho už konečně začít trochu všímat?

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET