Jak moc chceme obětovat právo na oltář anarchie?

Lukáš Jícha

KOMENTÁŘ LUKÁŠE JÍCHY | V Poslanecké sněmovně se schyluje k závěrečnému hlasování o osudu vládní novely exekučního řádu. Ta měla původně přispět k vyřešení problematiky vícečetných exekucí, ať už formou povinných záloh na náklady exekuce, zavedením pravidla jeden exekutor jeden dlužník či zajistit plátci mzdy alespoň paušální náhradu za provádění srážek ze mzdy. Výsledný text ale připomíná víc bramboračku než zákon, podle kterého by měly postupovat soudy orgány moci veřejné.

Připomeňme si, že novela je replikací předchozích neúspěšných pokusů z dob, kdy ministrem spravedlnosti byl Robert Pelikán, jehož návrh hned dvakrát vrátila s připomínkami Legislativní rada vlády. Ani třetí předložený návrh moc na kvalitě nepobral. Text návrhu od počátku trpěl přepjatými složitostmi a planými očekáváními od návrhů, které by zamýšlené cíle nedokázaly nikdy naplnit. Už v době jeho vzniku totiž řada ideí byla obsažena toliko v důvodové zprávě nebo prezentována v médiích, ale neměla hmatatelnou stopu v paragrafovém znění návrhu. Za dva roky ve Sněmovně se na návrh snesly desítky pozměňovacích návrhů nejrůznějšího rázu, které z něj vytrhaly desítky ustanovení, jež byla nesystematicky nahrazena jinými mnohdy značně pochybné kvality a bez respektu k principům a zásadám, na nichž je procesní právo vystavěno. Ušetřen nezůstal ani ústavní pořádek. Hovořit v té souvislosti o cestě k lepšímu nelze. Nejde totiž o žádnou komplexní exekuční novelu, kterou zákon měl původně být, avšak nikdy nebyl.

Hlavní příčiny tohoto nezdaru hledejme především v nedostatku dialogu mezi Ministerstvem spravedlnosti a Exekutorskou komorou. Zatímco v době před pandemií bylo běžné, že gesční ministerstva k práci na velkých novelizacích zpravidla ustavovala komise složené z odborníků řad z akademické obce i praktiků, tak v případě exekučního zákonodárství se to neděje. Do legislativního procesu nejsou zapojeni ani exekutoři ani soudci. Novelám pak chybí onen praktický pohled, kdy by bylo možné již na začátku říct, „tohle bude fungovat, tohle nebude fungovat, tohle změňte a tohle tam přidejte.“

Když se podíváme, v jakém stavu je novela dnes, tak v žádném případě nelze mluvit o uceleném funkčním systému, kterým by novela takového rozsahu měla být. S přihlédnutím ke všem pozměňovacím návrhům v ní najdeme návrh na zavedení soudních poplatků za podání exekučního návrhu, pět návrhů na zavedení místní příslušnosti exekutora, pět návrhů na zavedení pravidla jeden dlužník – jeden exekutor, ať už s přenosem místa zahájení exekuce ze soudního exekutora na exekuční soud nebo bez něj, hned jedenáct variant povinného zastavování exekuce, osm variant úpravy problematiky záloh na náklady exekuce, dva návrhy na omezení mobiliárních exekucí, čtyři návrhy na úpravu obsahu a poskytování dat z centrální evidence exekucí, tři návrhy zavádějící informační povinnost exekutora, několik desítek nových povinností, které by měl soudní exekutor plnit, dále pět návrhů na snížení a nakonec snížení či dokonce vyloučení odměny exekutora při určitých úkonech. Žádná z nich přitom nevede k hlavnímu cíli – snížení počtu skutečně bezvýsledných exekucí. Všechny až na pár světlých výjimek exekuční řízení neskutečně zaplevelí, zatíží obstrukcemi, znepřehlední je a násobně zdraží jeho administraci. Současně je navrhováno převedení zbylých soudních výkonů rozhodnutí na soudní exekutory, což vzhledem k navrhovanému zmrzačení exekučního řádu lze pochopit jen stěží.

Když k tomu přičteme návrh na zkrácení legisvakance, aniž by se počítalo s časem na přípravu převedení agendy na soudy, vybudování dříve rozpuštěného soudního aparátu exekučních oddělení, vysoutěžení dodavatelů řešení nově zaváděných rejstříků a databází, čas potřebný k jejich vytvoření, ozkoušení a nasazení, školení zaměstnanců, pak průšvih je na spadnutí. Jak nebezpečné je ukvapené nastavení příliš krátké legisvakanční lhůty, názorně ukazuje nyní projednávaná rychlá novela na odsunutí účinnosti zákona o zavedení chráněného účtu.

V té souvislosti je třeba upozornit, že činnost soudního exekutora není hrazena z prostředků státního rozpočtu a plnění nově zaváděných povinností může financovat jedině z prostředků, které v exekuci vymůže. S přihlédnutím k paralelním restrikcím, k nimž v posledních dvou letech došlo nebo podle návrhu má dojít, ať už ve vztahu k opakovanému zvyšování nezabavitelné částky při srážkách ze mzdy, zvyšování nezabavitelné částky na účtu, zavedení chráněného účtu, zvýšení minimální částky pro prodej nemovitosti, zákazu opětovné exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného včetně vyloučení postihu účtu po dobu 6 měsíců, zásadnímu omezení mobiliárních exekucí, snížení odměny exekutora a v řadě případů dokonce i na jejímu vyloučení, je třeba konstatovat, že novela v navrhovaném znění činí plnění navrhovaných povinností neufinancovatelným. Zákonodárce tak nemůže legitimně očekávat, že by za daných okolností bylo možné stanovených cílů prostřednictvím novely dosáhnout.  

Spíše lze očekávat (a je to pravidelně prezentováno), že namísto k odbřemenění systému od marných exekucí povede novela k zablokování i těch exekucí, které by za dnešní legislativy byly v příštích letech úspěšné. Exekuční řízení již nebude řízením o nuceném výkonu exekučních titulů, ale jejich parkovištěm do doby, než doba vedení exekuce expiruje. Místo dnes fungujícího exekučního řízení založeného na spoluadministraci soudem a soudním exekutorem vznikne chaos, který bude dlužníky odrazovat od dobrovolného plnění závazků, neboť hrozba reálné vynutitelnosti práva bude zažehnána.

Lukáš Jícha je soudní exekutor, vede Exekutorský úřad Přerov

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital