PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Na otázku, co z podstatných událostí uplynulého týdne souvisí se zdejším státem, jeho ústavou a právem, existuje jednoduchá odpověď: prakticky všechno. Na otázku, co z těchto událostí se stalo v souladu s ústavou a právem a co v rozporu s nimi, existuje pouze odpověď vpravdě sókratovská: nikdo neví.

Zatím poslední („hejtmanská“) verze nouzového stavu s víkendem končí. Ještě ve středu ráno to vypadalo, že bude nahrazena pandemickým nouzovým pastavem. Ústavní soud a v závěsu za ním „běžné“ soudy začaly v mezidobí judikovat tak, že si z toho lze učinit představu, jak se celá věc soudní moci zajídá.

Někteří experti tvrdí, že nouzový stav je protiústavní, jiní zase hlásají, že byl protiústavně instalován. Nebo to bylo „jen“ obcházení ústavy, jak pravil pražský soud? O protiústavnosti nouzového stavu v obecnosti nemůže být řeči, vždyť je to institut ústavního práva. Protiústavnost by se mohla týkat nanejvýš nějakého konkrétního vyhlášení nebo prodloužení nouzového stavu. O protiústavnosti přijetí toho zatím posledního lze vést debatu, ze které soud vybruslil tím, že jej prohlásil za prodloužení minulého. Ale Poslanecká sněmovna, která prodloužení toho minulého zabránila, zřetelně uznala, že platí ten nový: jinak by přece neměla co rušit svým usnesením č. 84/2021 Sb.

Ještě silnější výkřiky provázejí mimořádná opatření v nouzovém stavu vydávaná. Že v mnoha případech neoplývají – vedle všech jiných mimořádností – také mimořádnou právní kvalitou, je jasnější než slunce nad Slavkovem. Že se mění rychleji než svatí na orloji, je fakt, kterého si povšimne i člověk zasažený slepotou jako mistr Hanuš. Že jsou chaotická a mnohdy nedávají smysl, tuší i ten, kdo nemá všech pět pohromadě (nejspíš ani čtyři nebo tři). Soudy k nim přijdou – z podstaty věci – zpravidla pozdě, takže řeší něco, co už je dávno nahrazeno něčím jiným (těžko říci lepším, když je to většinou horší, ale to zase soudy ještě neřeší).

Nejsilnějším argumentem části odpůrců mimořádných opatření je jejich nesmyslnost, zatímco druhá část namítá především jejich nesoulad s právem a domáhá se „lepšího odůvodnění“. Vláda setrvává na svých představách, které mají v mnoha ohledech racionální základ (řešení je ve vakcinaci – a dokud není dostatečně dostupná, v minimalizaci sociálních kontaktů), ale sveřepě jim dává iracionální paraprávní podobu. Opozice si neochvějně stojí za tím, že vláda všechno dělá špatně. Když se dílo podaří a je už zle opravdu kriticky, někde se někdo s někým sejde a jede se dál. Tedy: nejede, ale kodrcá.

Čeho jsme byli v posledních dnech svědky? Vláda chce prodloužit nouzový stav. Poslanecká sněmovna to típne. Hejtmani vyvinou tlak diktovaný rozumem a strachem. Poslanci se dohodnou na pandemickém zákonu (špatný zákon pro jedno použití, ale aspoň něco). Senát na to: když vy tak, my tak. Poté se situace změní. Opozice je ochotna rokovat. Vláda zjistí, že pandemický zákon jí asi stačit nebude. Bude se vyhlašovat nový nouzový stav? Nebo se bude prodlužovat ten protiústavní? Je skutečně protiústavní? Nebo je mimoústavní? Nebo je ústavní, ale byl protiústavně či mimoústavně vyhlášen? No jo, ale je nezbytný, řeknou nakonec všichni a znovu se pustí do hledání kulatého čtverce, protože ten hranatý si zrušili už dávno.

Krizová opatření jsou hloupá? Vylepšíme je tím, že je rozvolníme. Nebo je zpřísníme, rozhodne vláda, když nápad na uvolňování vyvolá nesouhlasné mručení. Tak je odůvodněte, přihodí do mlýnice soudy nebo opozice.

Komentátoři se podivují: to už je každý soud ústavní? Samozřejmě, říkají jiní, mrkněte se do Ústavy a do Listiny. No ano, vrtí hlavou další, přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv nesmí být vyloučeno z pravomoci soudu. Ale bylo to tak myšleno? Existuje ještě vůbec nějaká oblast soudního rozhodování, které není přikládán základní lidskokoprávní rozměr? Co nechat jen Ústavní soud a ze všech ostatních nadělat jeho pobočky?

Do toho unionizovaná Evropa. Volný pohyb osob i zboží, volný trh. Jen kdyby těch závor na hranicích nebylo. Veřejné zakázky je potřeba co nejsofistikovaněji vysoutěžit. Jen kdyby vítězové dodávali. Když to nejde tam, podívejme se jinam. Dobře, ale na východ? Nepřipadá v úvahu, říkají jedni. Evropská léková agentura těm východním stejně nic neschválila. Ale máme náš Státní ústav pro kontrolu léčiv, namítají druzí.

Nedívejme se nikam. Sotva nás vytrhli z dvacet let trvajícího protiústavního stavu s těmi volbami. Už jsme málem byli imunní… Anebo se podívejme. Kam pandemické oko dohlédne, jsme nejhorší na světě. A co jako? Nejdůležitější přece není věci racionálně řešit. Jen je potřeba všechno odůvodnit. A když to nestačí, odůvodnit to lépe. No, lépe… prostě více slovy.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital