Jsou advokáti pokrytci, schizofrenici, nebo jen mívají i vlastní názor? Komentář Daniely Kovářové

Daniela Kovářová

Smí mít advokát vlastní názor? Může ho naplno a bez obav sdělit klientovi? Co když chce klient po advokátovi právní pomoc, jež se mu vnitřně příčí, aneb se kterou nesouhlasí? A co když má docela jiný pohled na věc než Česká advokátní komora? Má mlčet, má se ovládnout, působit svému nitru násilí, anebo může jít s pravdou ven a svůj pohled na věc směle zveřejnit?

Možná vám naznačené otázky připadají lehce akademické, ale v praxi advokát velmi často výše zmíněné dilema řeší a na všechny otázky si musí boj se svým nitrem pokaždé znovu a sám vybojovat. Podívejme se na běžné varianty a sledujme úvahy, které se ve vztahu k nim nabízejí.

Příklad č. 1: Klient s šestiletou dcerou se rozvádí a manželka mu v zápalu hádky sdělí, že dcera není jeho. Klient vyhledá advokáta a sdělí mu, že si přeje popřít otcovství, neboť se kdesi doslechl, že dnes platný občanský zákoník umožňuje popření i po uplynutí popěrné lhůty. Advokát celou story vyslechne, jeho optimismus však nesdílí. Text zákona (§ 792 obč. zák.) sice zná, leč pochybuje, že prominutí zmeškání lhůty vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. I kdyby skutečně otcem dcery nebyl, právní otcovství není totéž jako otcovství emocionálně sociální. Odpověď na úvodní otázku je v takovém případě podle mě jednoznačná: advokát jako většina poradců vlastní názor na věc obvykle má na rozdíl od jiných beznázorových jedinců, jež velmi často chodí po naší zemi. Samotná existence názoru souvisí patrně s koncepcí svobodného advokátního povolání, které vyžaduje alespoň minimálně svobodomyslnou duši, jež si zvolí tak nejistou profesi, jakou advokacie byla, je a nejspíš i v době umělé inteligence bude.

Proč číst a psát o právu? INFO.CZ spouští novou právní rubriku

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital